THE WALL 2020 - Jan Votýpka a Karel Hübner

Jan Votýpka - 2:04,56

Ahoj Milane, 

chtěl bych Ti mockrát poděkovat za krásný nedělní program, o kterém mohu s naprostým klidem prohlásit, že kdybych se ho nezúčastnil, tak bych se cítil ošizený o zážitky, které mě snad ani v nejhorším snu nenapadnou. Samozřejmě přineslo to s sebou i mnoho cenných zkušeností do budoucna - například smazání kontaktu s Tvým jménem počínaje a naprostou jistotou konče nikdy se ničeho podobného neúčastnit, co by mohlo být spojováno, byť třeba jen virtuálně s Tebou. Až dosud jsem si myslel, že povědomí o tom, že existuje taky jízda do kopce, mám. Ovšem po přijetí do Pece pod Sněžkou se ukázalo, že opak je pravdou. A to byl teprve nepatrný odvárek toho, co přišlo potom. Když už se podařilo ten krám (koloběžku) dostrkat na Richterovy boudy, tak si člověk  začne podsouvat, že to nejhorší má za sebou. Ďáblova pomsta, jinak to nazvat nelze. Nejde  totiž nadávat, nadechnout se a natož ani vymyslet Jelenovi pomstu, která  by mohla alespoň částečně vynahradit moje utrpení. Kaplička - žiju, nevím proč, ale je to tak. Fotka, hodím na sebe pár svršků abych nezmrznul a začnu se proplétat davy lidí při pomalém sjezdu a za chvíli přestávám cítit  prsty v rukavicích. V prudkých pasážích směrem dolů je lepší popobíhat, mohla by totiž při nízké teplotě ztuhnout krev v žilách.

Pec pod Sněžkou je na dosah, parkoviště v Horním Maršově jakbysmet a na něm postává u auta „ON“ (Jelen).Teď příjde chvíle odplaty a zasloužený trest, ale chyba lávky vše ze mě spadlo, konspirační teorie jsou pryč…

Dobrý to bylo, takže až zas budeš mít nějakej hovězí nápad, cikni.

Karel Hübner - 1:20,47

O The Wall, respektive o své aktivní účasti na Jelenově pilíři na Kapličku, jsem uvažoval již ode dne spuštění tohoto závodu či spíše této výzvy. Vzhledem ke skutečnosti, že opravdu nemám rád kopce, dokonce ani kopečky, nevím, co mě k tomu vedlo. V úvahu připadá snad jen masochismus. Na koloběžce prakticky netrénuji a dá se říci, že ji využívám čistě jako dopravní a občas i závodní prostředek. Do zaměstnání však jezdím po Labské cyklostezce, takže zdolání dvacetimetrového převýšení považuji jako přejezd prémie 1. kategorie na Tour de France. Když o tom teď tak zpětně přemýšlím, tak o to více mi připadá účast na akci The Wall zcestná.

Ale zpět k tématu. Chtěl jsem se dostat až na vrchol, samozřejmě hned na první pokus s co nejlepším časem, takže jsem začal přemýšlet o tréninku nějakých kopečků. S ohledem na pracovní, ale i rodinné vytížení, trénink kopečků stále nepřiházel, čas do konce září neúprosně plynul a samotná účast na pilíři byla v ohrožení. V září se bohužel situace nezlepšovala, když 6. září byl závod v Hradci Králové, 12.-13. září Rollo liga v Letohradě a 26.-27. září Rollo liga v Poříčí. Jsem sice ještě stále „křupavej salátek“, ale regenerace po závodech už bohužel taky není, co bývala. V rámci nabitého září zbýval poslední možný termín - pátek 18. "Tréninkový plán" sice bohužel selhal, nezbylo tedy než spoléhat alespoň na kopečky najeté v Letohradě.

Den D se blíží. Cítím se po závodech v Letohradě poměrně dobře, takže doma oznamuji, že se před odjezdem na prodloužený víkend pojedu projet do Pece pod Sněžkou. Nikdo neodporuje. V předvečer dne D si dám pár piv a kupodivu jsem už před 9 doma. Dávám si s ženou ještě sklenku burčáku a jdu si lehnout. Cítím mírný tlak v uchu, ale to snad bude do rána dobrý. Ráno se probouzím, ale dobré to není. Ucho mě bolí, přidává se bolest celé poloviny hlavy včetně zubů. Tipuji zánět zvukovodu. (pozn.: Už bych si mohl být sám sobě lékařem, po následném vyšetření na ORL mi lékař mou laickou diagnózu potvrdil.) A je to. Vzdávám svoji účast na Jelenově pilíři. Nemá cenu se přemáhat. Nikam nespěchám, lehce posnídám, beru koloběžku "bahňáka" a jdu na pár kilometrů protáhnout psa. Kupodivu se mi jede celkem dobře. Po několika kilometrech sám sebe přesvědčuji, že zúčastnit se "závodu" a zdolat patrně jeden z nejhorších kopců v ČR, je opravdu vynikající nápad. Zbývá jen nakrmit nevěřícně zírajícího psa, ještě se trochu dosnídat, připravit nějaké věci, koloběžku a vyrazit. V tuto dobu už začínám spěchat.

%imhg%

 Autem jedu svižně s domněním, že mě to trochu naladí na samotný závod, ale hlavně se musím včas vrátit. Cesta autem šla poměrně hladce. Smontuji koloběžku, beru na sebe ještě pár věcí, které jsem nezapomněl doma a jdu se vyfotit k ceduli Horní Maršov. Vzhledem k tomu, že jezdím stále jen na pocit, nemám sporttester a nemám připevněn ani tachometr. Zapínám jakousi aplikaci v telefonu, o jejíž funkčnosti mám značné pochybnosti. Při jedné ze zkoušek mi změřila pouze první tři kilometry, pak psala něco o přidávání fotek a podobné nesmysly, každopádně nic neměřila. Snažím se vyrazit svižnějším tempem, ale po pár stech metrech se rychlost ustaluje (pocitově) na zhruba 21 km/h. Fakticky se rychlost stále jen snižovala. Již v první fázi, tedy někde mezi Horním Maršovem a Pecí pod Sněžkou se ukázalo, že regenerace po předchozím víkendu neproběhla tak, jak by měla. Už nyní se ozvala silná bolest stehnen, která jsem si "odvařil" ke konci posledního kopce dlouhého závodu v Letohradě. Pocitově bych to popsal asi tak, jako by vám v autě proklouzla spojka - velká síla, ale efekt minimální a bolestivý. Přijíždím do Pece pod Sněžkou a snažím se nezpomalovat. Snaha přichází vniveč a za druhým retardérem začínám běžet vedle koloběžky, „zakyseluju se“ a už jen tlačím. Po odeznění opět naskakuji na koloběžku, běžím a opět tlačím. Na konci Pece své snahy o koloběh vzdávám a snažím se alespoň jít rychle. Zde, když jsem tlačil koloběžku do dalších kopců a ležel na ni zhroucený, se ukázalo, že jsou zapotřebí spíše lýtka a starost o stehna byla zbytečná. Pro jistotu kontroluji telefon. Aplikace stále běží a vypadá, že zaznamenává hodnoty. Škoda, další pokus už bych nestihl a musel se vrátit. Domeček Správy KRNAP za Pecí míjím cca po třiceti minutách po startu. Uklidňuji se, neboť alespoň plním stanovený cíl, který jsem si dal - hodinu třicet. Půl hodiny do Pece a za hodinu se nahoru nějak vyšplhat musím. Hlavně nesmím zmeškat odjezd na prodloužený víkend, což by mohlo způsobit přinejmenším krátkodobou disharmonii a disbalanci jinak harmonického vztahu s mojí ženou. Musím to stihnout. Pomyšlení na "rozzuřenou tříhlavou saň" mě donutilo v terénní vlně někde pod Richtrovými boudami nasednout na koloběžku a zase se trochu svézt. Na planině okolo Richtrových bud se řítím stále na stupátku, abych se ukázal před svačícími nevěřícími turisty, jaký jsem borec. Za Richtrovkami ale opět sesedám a tlačím. Bohužel už nejdu ani rychle. Teď už jen jdu, ale ani nikdo okolo není rychlejší. S myšlenkou, že koloběžku mám pouze jako zátěž a kdybych jí zamkl dole v Peci, tak budu rychlejší, se nějakým záhadným způsobem dostávám až k Výrovce.

Na Výrovce je spousta turistů, takže opět nasedám a dalších zhruba sto metrů jedu na stupátku, pak zase sesedám a tlačím. Ve chvíli, kdy se chlácholím, že už to není daleko, zvedám hlavu a vidím shora sjíždět tři cyklisty. Chyba, je to jeden cyklista a dva koloběžkáři - muž a žena. Poznávám jednu známou vousatou tvář. Sám Jelen?! A opravdu, byl to on. Nořím se do vzpomínek a přemýšlím o svém vůbec prvním závod na koloběžce v Brně v roce 2018. Protivítr do kopce a  mě předjíždí „vousatej dědula" na maličký koloběžce. Abych si alespoň teď trochu zachoval tvář, sbírám poslední síly a běžím, asi ne moc rychle, ale běžím. Vybíhám na horizont, naskakuji zase na koloběžku a přijíždím ke kapličce. Nedaří se mi zastavit aplikaci, ale po menším souboji nad svým telefonem vítězím. Těch pár vteřin navíc nemá ve výsledku stejně žádnou váhu. S celkovým časem zhruba 1:21 jsem vcelku spokojen. Do hodiny třicet jsem se vešel.

 Po lehkém vydýchnutí jsem se vydal dolů. Cesta byla nepříjemná, neb jsem si na ni vybral absolutně nevhodnou koloběžku, s nedostatečným počtem brzd. Při příjezdu do Pece míjím dalšího koloběžkáře mířícího vzhůru, v rychlosti bych tipnul Tomáše Krále, ale jistý si nejsem. Z Pece do Maršova to už fičelo perfektně, cestou jsem předjel holčinu s cyklistou, které jsem potkal pod vrcholem a u auta jsme se potkali i s Jelenem. Prohodíme pár slov a při dotazu, jak se mi to líbilo, suše přiznávám, že na koloběžce preferuji spíš sjezdy (aby taky ne, když vážím o 10-15 kg více než ostatní koloběžkoví "chcípáci" s mojí výškou :)). Domů jsem dorazil tak akorát, abych se stihl osprchovat, nasoukat do sebe nějaký chleba s vejcem a při příjezdu ženy se tvářil naprosto v pohodě bez náznaku únavy. Následný víkend strávený u vodní nádrže Souš, spojený s wellness a hlavně cvičením, se ukázal býti ideálním relaxačním a regeneračním zpestřením. Toto ovšem neříkám pouze z důvodu, že jsem se ocitnul jako jediným muž v ženském kolektivu. Na svoji vlastní kůži jsem však zjistil, že cvičení jógy, pilates, různé koulení se po válcích a ježcích má nesmírně blahodárný vliv na celý organismus a cvičení mohu všem vřele doporučit - tedy včetně mužů. Ač sám jsem zastáncem spíše více akčních pohybových aktivit a nepovažuji se za úplného třasořitku, tak i při těchto aktivitách jsem se zapotil, znovuobjevil některé zapomenuté svaly, i když jsem většinu času pouze dýchal, válel se a koulel po zemi. Bylo to super a nakonec mi mohla i moje žena vlézt na záda. 

Zpětně musím přiznat, že jsem měl i horší nápady než zúčastnit se The Wall. Ve výsledku to byl úžasný a psychicky velmi relaxační prodloužený víkend. 

Trhněte si nohou.

Průběžná výsedková listina: