Vánoční sníh bohužel vydržel jen pár dní, takže když sněhoběžka 30. prosince dorazila, byla už obleva i na horách. Zatím jsme si na chodbě zkoušeli odrazy na sucho, netrpělivě sledovali předpověď počasí a doufali, že první lednový týden něco napadne. Ve čtvrtek už bylo jasné, že o víkendu na Šumavě alespoň nějaký sníh bude a předpověď slibovala další sněžení.
Běžkařské stopy na Železnorudsku navíc ještě nebyly upravené a také sjezdovky na Špičáku měly kvůli předchozí oblevě zůstat mimo provoz – nemuselo by tam tedy být přelidněno a ve vlaku se snad bude dát i sedět – vyrazíme v sobotu ráno. Vlak byl opravdu nezvykle prázdný a po výjezdu ze špičáckého tunelu nás čekalo typické šumavské kouzlo. Ještě před tunelem ležel jen slabý poprašek a na druhé straně zima jak v Mrazíkovi.
Pro první seznámení se sněhoběžkou jsem zvolil klasickou vycházkovou trasu ze Špičáckého sedla na Černé jezero. Kromě výšlapu z nádraží na sedlo je to víceméně po vrstevnici (v létě tam půjčují koloběžky). Podle stop ve sněhu jsme byli jedni z prvních na trase, takže bylo fajn, že jsme se v jízdě v hlubším sněhu mohli o sněhoběžku střídat a odpočinout si při chůzi. Vždycky jsem kousek poodjel a zase se vrátil a předal stroj Adamovi, který šel mezitím s maminkou. Cesta nám takhle rychle ubíhala a obvyklé „už tam budem?“ zaznělo snad jen dvakrát. Jediný prudší kopec těsně před jezerem jsem vytlačil – tady by se hodil pes. KickSpark je ale lehounký a tření sněhu minimální, takže pohoda jednou rukou.
Na Černém jezeře nás kromě krásné scenérie čekala svačinka a také přibývající turisté. Díky nim jsem si připomněl časy před dvaceti lety, když jsme někam dorazili na kolobkách a přišla sprcha dotazů jako „co to je?“ „kde se to dá koupit“, „kolik to stojí?“ nebo „můžeme si to vyfotit?“. Díky houstnoucímu provozu na trase nás cestou zpět čekal ušlapanější sníh a také první sjezd, kde jsme mohli vyzkoušet brždění a zatáčení. I díky nesmekům jsme to zvládli bez karambolů a dál už cesta ubíhala opět po vrstevnici, tentokrát již po udusanějším sněhu. Rozdíl v jízdních vlastnostech proti hlubšímu sněhu byl znát a projevilo se to také tím, že mi Adam sněhoběžku půjčoval čím dál méně. Po občerstvení teplými nápoji u kiosku na sedle a dalších dotazech na náš stroji nás čekala ještě cesta na oběd po cyklostezce do Železné Rudy, která slibovala další sjezdy.
Tady jsme se opravdu vyřádili. Adam překřtil sněhoběžku na samochodku a vyzkoušela si ji také maminka, která nám dělala pěší doprovod. U Železné Rudy nám bohužel těsně před nosem projel pluh takže jsem kousek cesty musel přenést. Ve městě už se ale zase dalo jet po chodnících. V cíli mi GPS ukazovala něco přes 16 km, ale trasa je kratší, kilometry naskákaly častým poodjížděním a následnými návraty . Následoval slíbený oběd v oblíbené asijské restauraci a cesta vlakem zpět do Ejpovic. Zatímco při cestě na hory nám průvodčí za sněhoběžku naúčtoval příplatek 20 Kč jako za kolo, cestou zpět jeho kolega k našemu překvapení prohlásil: “to jsou saně, ty se nepočítají“.
Na neděli jsme žádné plány neměli, takže když bylo ráno na zahradě bílo, rozhodli jsme se vyzkoušet cyklostezku kolem našeho Ejpovického jezera. Než jsme se ale nasnídali a vypravili, sněhu znatelně ubylo. V naší ulici se ještě jakžtakž jet dalo, sníh byl sice už mokrý ale uježděný od aut.
Cesta dolů k jezeru už byla kvůli kamínkům nesjízdná. Doufali jsme ještě, že na samotné cyklostezce to bude lepší, ale na malé vrstvičce už se bohužel jet nedalo. Aspoň jsem si na šestikilometrovém okruhu natrénoval techniku nošení sněhoběžky (je fakt lehoučká a tvar krku je na rameno ideální) a opět zodpověděl několik dotazů kolemjdoucích. Než jsme jezero obešli, zmizel sníh úplně, takže další kolemjdoucí si spíš ťukali na čelo, co tam jako hodláme nacvičovat ???? Nic jsme si z toho nedělali a cestou plánovali, kam by se dalo jet za týden a že by bylo super, kdyby napadl sníh aspoň v Brdech nebo na Radči, když už ne v našich 350 metrech.
Náš první víkend se sněhoběžkou/samochodkou jsme si zkrátka moc užili a pokud to takhle půjde dál, s jedním strojem si asi dlouho nevystačíme.
Brdy
Nedalo mi to a musím se zas podělit o další fotky a tip na výlet se sněhoběžkou. I když se zdá, že kromě pohraničních hor nikde ve vnitrozemí Čech sníh není, je tomu jinak. Ve vyšších polohách středních Brd leží asi 5 cm sněhu. Ideální výchozí bod jsou Teslíny, se 712 metry nejvýše položené trvale obydlené sídlo ve Středočeském kraji. Aktuální výškou sněhové pokrývky lze zjistit na portálu ČHMÚ - přímo v Teslínech mají sněhoměrnou stanici a v nedalekém Míšove je webkamera (650 m.n.m.) - tam ale už tolik sněhu nebylo. Z Teslín jsme dojeli na hráz Hořejšího Padrtskeho rybníka (638 m. n. m).
Cesta byla uježděna i když v odpoledním sluníčku sníh trochu povoloval. Občas nějaké kamínky a větvičky, ale jinak super sjízdné. Kopce nejsou prudké, takže vše se dá v pohodě vyjet i sjet. Jen jsem občas z lyžičky ubrousil šponu o kamínek. Jo, a potkali jsme dva blázny na koloběžkách ????
Možných tras je v okolí spousta, v bývalém vojenském prostoru je plno cest po vojácich nebo třeba na Třemšín by to nemuselo být špatné. Zítra se chystáme na Dolejší Padrtsky rybník, ale řaději ráno, aby byl sníh umrzlý.
