Takže, s našimi články jsme tě opustili v Oshi. Jaká byla zima v Oshi? A co celá ta mašinerie shánění víz do Číny?
Letí to rychle. Je to skoro půl roku!
V Oshi jsem nakonec musela strávit čtyři měsíce. Celou dobu jsem čekala na víza do Číny, z čehož se ve Francii, kam jsem poslal svůj pas, stala dost noční můra. Vůbec se s tím nedalo nijak pohnout.
Na druhou stranu to možná nebylo úplně špatné. Po přejezdu Pamiru jsme si totiž potřebovala opravdu odpočinout, z krátkých návštěv malých městeček jsem byla dost unavená. Oproti tomu dlouhý pobyt v Oshi s tím, že jsem vlastně nevěděla, kdy budu zase moci jet, byl dobrý pro moji psychiku. Byla jsem svědkem vítání jara, slavila jsem Nowruz a pochodovala jsem během mezinárodního dne za práva žen – jedna z cest, jak se ztotožnit s lokálním způsobem života. Hodně jsem si to užívala.
Také jsem změnila svůj cestovatelský setup. Cruise Maxe jsem věnovala majitelce hostelu a s ním i spoustu vybavení, které jsem již s sebou nechtěla vézt. A na další cesty jsem tedy vyrazila na stroji 20x20 od Yedoo (o tom v dalším článku).
A pak přišlo vízum a s ním i pokračování mé cesty tak, jak jsem si ji vysnila. Přejezd pouště Taklamakan uprostřed, ze severu na jih.
Takže přejezd Taklamakan. Měla jsi nějaký přesný plán, jak na to?
Jasně. Nejprve jsem jela kolem pouště ze severu po silnici vinoucí se až k patě Tien- Shan. Je tu dost šílené klima – horký vzduch z pouště se tu střetává se studeným vzduchem z hor. Velmi brzy přišel můj první „buran“ (silný vítr), oranžová masa větru unášející písek. Viděla jsem ho již na míle daleko, jak sestupuje z hor jako obrovská vlna. Nebyl sice opravdu silný, ale protože šlo o můj první střet s buranem, byla jsem hodně opatrná.
O něco později pak přišla šílená noční bouře, která mi odnesla část vybavení a zanechala ve stanu nějakých deset centimetrů vody. Bylo jí dost na to, aby se všechno pěkně vypralo. Během deseti minut byla najednou všude voda, malé potůčky se najednou změnily v řeky.
Xinjiang jsem zdolala také z politických důvodů. Zatím se o nich nebudu zmiňovat, protože jsem pořád v Číně, ale ta situace tam je opravdu fascinující.
Přejezd Taklamakanu – jaký tedy byl? Asi ne moc lehký?
Poté, co jsem absolvovala severní část cesty, jsem měla v plánu začít přejezd pouště ze severu na jih z Luntai. Před pár desítkami lety tu postavili silnici hlavně pro kamiony z důvodu podpory byznysu s ropou. Takže ta cesta není nijak orientačně náročná (není to nějaká navigace mezi dunami s kompasem). Ale samozřejmě je to 550 km v poušti a o samotě.
Dopředu jsem věděla o jednom zásobovacím místě někde ve dvou třetinách cesty. Měla jsem nějakou představu o tom, jak zacházet s vodou z mojí předchozí cesty Iránem a navíc jsem zjistila, že kolem cesty vede jednoduchý zavodňovací systém, který zavlažuje malé keře kolem cesty, které zabraňují písku, aby cestu zasypal.
Nakonec to bylo z pohledu vody jednodušší, než jsem čekala. Olejáři často zastavovali a dávali mi vodu. Také jsou tam občas domy obývané vždy dvojicí, která se stará o zavlažovací systém, a tam se dala voda nebo čaj sehnat opravdu lehce.
Těžší to bylo s větrem. Myslím, že od té doby, co jsem v Číně, nebyl jediný den bez větru. Poslední tři dny foukal navíc silný protivítr. S pískem. Je to, jako byste byli v písečné mlze, která vám nepřetržitě fouká do tváře. Pořád jsem měla písek v puse, uších, prostě všude. Nejde se před tím schovat, ani když si zakryjete hlavu.
Psychicky je to dost těžké, monotónní. Po třech dnech neustálých stoupání na vysoké duny (Taklamakan není úplná rovina, opravdu!), jsem začala být opravdu unavená. A samozřejmě z psychologického hlediska, je to poušť, místo „odkud není návratu“, nazývá se také Moře smrti, a prostě kousek po kousku, jak každý den vidíte ty pohyby písku, pomalé ale nezastavitelné, zničující, to vše začne užírat váš mozek. Nebo alespoň to byl můj případ. Přemýšlela jsem o mrtvých lidech a mluvila jsem k nim, viděla jsem věci mizet… Možná je to něco, čemu se nelze vyhnout a člověk musí poznat v životě smrt, aby se ji mohl postavit a vyrovnat se s ní. Je to hodně zvláštní nálada a asi je dobře, že netrvala moc dlouho – přejezd Taklamakanu mi trval týden.
Co teploty, zvířata, noci pod hvězdami?
Bylo méně teplo než v Iránu, asi díky větru. Navíc mně horko nějak moc nevadí, jsem proti němu dost odolná. A po té šílené zimě na Pamiru přišlo konečně něco snažšího, přestože to samozřejmě bylo dost těžké. Není to prostě to samé jet v 40°C nebo -30°C.
Život na poušti ? Viděla jsem škorpióny, spoustu krásných ptáků s černobílokrémovým peřím, byli hodně hraví a zvědaví. Pak také takové veliké myši, které mi užíraly občas jídlo.
Kvůli té písečné mlze jsem bohužel v noci neviděla hvězdy. Mnohem méně než v Iránu, který byl v noci opravdu neskutečný.
A nějaká pouštní setkání ? Nebo špatné zážitky ?
Samozřejmě, obyvatelé těch vodních pump byli skvělí. Vždy jsem se měla skvěle a opravdu bylo zábavné zaklepat na dveře poté, kdy jsem již některý z těch domů navštívila. Jaký asi bude ten další, jak to tam budou mít uspořádané? Jednou jsem dostala dokonce jídlo – rýži s vejci a zeleninou, bylo to jako nebe v pouštiJ
Špatné zážitky? V podstatě žádné. Jen ty poslední tři dny. Udělal jsem chybu, když jsem si myslela, že nejbližší odbočka, kde jsem čekala nějaký domek, bude za dvacet kilometrů a ona byla nějakých 60 km daleko. Zdá se to být málo, ale s tím větrem a v osamění, je to frustrující. A pak na té křižovatce nebylo nic. Byla jsem hrozně zklamaná.
Co nové vybavení, je vše OK?
Ano! Jsem opravdu ráda za tu změnu! Není to zase takové překvapení, po 35.000 km prostě víte, co chcete zkusit. Vyhovují mi pneumatiky, 20x20 kola, velikost koloběžky i setup vybavení. Nic jsem neztratila na rychlosti, možná jedu dokonce o něco rychleji.
A nakonec - co teď ?
Po přejezdu pouště napříč mi stejně ještě nějaká ta poušť zbývala. Jižní cesta vedoucí podél pouště na východ. Nabrala jsem poté kurz trochu více na jih a začala jsem přejezd Tibetské vysočiny. Tady opravdu nežije moc lidí, je to hodně opuštěné. Ale je tu opravdu nádherná příroda. Zato se objevili komáři a ráno se musím obléci jako kosmonaut, abych vůbec mohla vše sbalit a vyrazit dál. Útočí na mě dokonce během jízdy – to by mělo být zakázáno!
Teď jsem dorazila do Golmudu a prodloužili mi vízum (yeah!), takže začnu stoupat do vyšší části Tibetské vysočiny směre k Youshu. Vyhnu se zakázané oblasti Tibetu (pokud se tam chce cizinec dostat, musí zaplatit za průvodce), a pojedu částí nazývanou historický Tibet, Amdo, takže ten zážitek bude asi podobný. Bude tam zase hodně pouštní charakter a hodně stoupání. A měla bych potkat nějaké Tibeťany a poznat jejich způsob života. Směřuji do Sichuanu a pak směrem na Yunnan. Sichuan bude opravdu horský a čím více se dostanu do hor a do tropických rovnoběžek, tím více deště a vlhkosti vzduchu potkám. A také více lidí.
Moc se mi nechce do Jihovýchodní Asie, protože vím, že tam bude moc lidí, provozu a turismu. Nakonec ale nějak najdu cestu nějakými neobjevenými cestami, to je jasné... :)
