Tak jsem zase po letech vyrazil na těžko na cesty. Spacák a bivaksak na řídítkách a k tomu malá brašna na věci na třídenní putování.
Hned po pár metrech jsem si vzpomněl, co je na tom koloběžkovém putování nejhezčí. Přesně ty momenty, kdy vám po pár odrazech brašna okamžitě začne štrejchat o přední plášť a křížák jste nechali doma. Stačí vše zašněrovat gumicuky a doufat, že se někde nepřipletou do výpletu. Nepředvídatelnost okamžiku.
Je parádní léto, třicet stupňů. Okolo cest jsou tisíce jablek a ještě větší tisíce švestek. Stačí otevřít pusu a sezobávat je z větviček v jízdě přímo do pusy. Na každém rohu kombinace malé pivo velká malinovka a pěkně co nejkratší cestou na sever.
Vyskeř
Ono vlastně nejhezčí pohled na svět je ze stupátka koloběžky. A možná jen ze stupátka si užijete setkání, jaké by se vám jinde nestala. To třeba když na palouku v nekonečném lese chlapík kosou seče trávu. „Dobrej to je vedro co?!“ Odpovídám něco ve smyslu, že to teda je vedro. Jak že to tam pán může kosit? „Na pivo, to víte…,“ a už mi ho nese. Pěkně ze stínu. „Že děkuju,“ říkám loknu Svijan a přikusuju klobásu, kterou chlapík vyndal odněkud z kapsy. „Tak s pánembohem,“ loučíme se.
Můžete potkat dokonce rodný dům Antala Staška
Nebo když ke sklonku dne stoupám někam k Rokytnici, láhev prázdná už přes hodinu. Konečně voda, nějaký pramen od studánky. Jdu se napít, když v tom ke mně od domu běží nějaká paní: “Hlavně to nepijte! Bůh ví, co tam soused pouští. A víte co, já vám natočim.“ A už běží zpět do domu. Hraji si venku asi pět minut se psem a paní je mi podezřelá. Tam celou tu dobu míchá vodu s kyanidem ne? Ale kdepak. Objevuje se s plným bidonem, k tomu plnou skleničku ještě na přednapití a kus koláče. „Máte to tu pěkný,“ chci jí potěšit. Ale, že prý to víte: “Je tu práce jak na kostele. Zimy slabší, ale aspoň silnici opravujou.“ Říkám jí, že jsem si v posledních osmdesáti kilometrech ani moc nevšiml a s díky stoupám dále do Krkonoš.
Cyklostezka v Oldřichově
Následujícího dne ranní sjezd zpátky do údolí krásně mrazí do tváří, ale první paprsky dávají znát, že se chystá další horký letní den. Nahoře v Jizerkách je krásně. Občas stačí jen sedět a koukat. Nebo to pustit parádní cyklostezkou směrem na Oldřichov. Člověk se nemusí dlouho vůbec odrážet. Jen se rozhlížet kolem. V jednom z mála stoupání u chalupy chlapík nakládá kupy sena do kolečka a vozí je pod kolnu. Nějakých šedesát let mu je a 130 kilo zřejmě také. Jedu a říkám si, nemám mu pomoci. Neeee, to je blbina. Popojedu a ohlédnu se … že by přece jenom. To už na mě kouká i chlapík tak mi nezbývá než houknout. „Dobrý den. Nechcete s tím pomoc?“
„Ale víte, že jo? Jestli nikam nespěcháte…“ A to já nespěchám, protože kouzlem takového cestování je, že musíte dojet jen, kam chcete, ale ani tam nemusíte. „Chcete vetší nebo menší vidle?“ No větší samo sebou a už to nakládáme. Chlapík toho má dost a občas jen tak stojí opřený o hrábě a oddychuje. „Víte co, já něco přinesu.“ A už je zpátky s pivem. Ťukneme si. „To je fuška, to děláte vždycky sám?“ ptám se. „Ale to víte, jsem tu několik let sám. Žena zemřela. Děti jsou hodní, ale také každý bydlí sám. Občas se zastaví. Ale to víte…“
Po hodince je práce hotová a ťukneme si dalším pivem. „A víte, že jsem si dlouho tak dobře nepopovídal. Moc vám děkuju…“ loučí se se mnou chlapík a já vyrážím dále. Ještě jednou se otočím a usměju se. V obličeji se mu leskne pot, nebo to jsou možná slzy. Zamává.
Ráno pod Ještědem
Přemýšlím o tom setkání dlouho. Tak dlouho, že se mi po obědě už nechce nikam jet. Tak dlouho, že se mi nechce ani kempovat. Beru nejbližší penzion na hřebeni a celý večer se koukám dolů s kopce do údolí, jak stíny putují po lesích. Hm, tak tady je taky krásně. A to nevím, že ráno bude ještě hezčí. Dolů do lesů okolo Ralska to jede samo. Nikde ani živáčka. Paráda, dokud mi ovšem nenaskočí smrtonosný hlaďák, protože v penzionu mi zapomněli sdělit, že podávají jen veganské snídaně. V Mukařově vykoupím konzum. Na lavičce u vchodu solidárně s místním instalatérém, který vzadu v prodejně mění lampy, vyjídáme pomazánkové máslo rohlíkem. „Taky to jíte takhle co,“ směju se. „Jasně! A víte co je na tom nejlepší? Že nemusíte nic mazat … hahahaha,“ směje se chlapík. No to se rozumí, takhle jsem to dělal celá studia každý den. Jen Duko teď nestojí sedm korun, ale dvanáct.
Na hřebeni Holých Vrchů se ještě naposledy otočím k Ještědu a spouštím se zpět ku Praze. Napadne mě, co asi teď dělá ten chlapík nahoře v Oldřichově. A jak se vlastně jmenuje? Příště se ho budu muset zeptat…
