17.1.2017

Noční kilo na ledoběžce

Elleonor RůznéElleonor
Míša a její další příběh z Finska. Noční stovečka na ledoběžce...

Nápad byl bruslit na jezeře a já dostala nabídku se připojit. Jednoznačně ne na bruslích, to bych se víc času válela po ledě. Bylo to spíš: „Vezmu ti ledoběžku, to ti docela šlo.“ Na ní jsem do té doby najela asi tak 5 km a pořád s ní nebyla úplně kamarádka. Pořád jsem nebyla úplně stabilní a velkou část hmotnosti jsem měla na rukou, kdy jsem se velkou část doby křečovitě držela řídítek a vyvažovala.

Celkový počet lidí byl 5 lidí. Neptejte se mne na jména. Pamatuju si pouze Jussi, Alpo, já a Marko, jméno posledního účastníka si opravdu nepamatuji.

Odpoledne 31.12.2016 jsme si dali průzkumnou jízdu po jezeře, zda je led bezpečný pro jízdu v noci. Objevili jsme několik slabších míst a stanovili otočný bod asi 200 m před oběma konci jezera, protože na obou místech vtékala do jezera řeka a byla zde volná voda a slabý led. Stále mám před očima kajakování na moři, kdy jsem byla poučena, jak se stanovuje tenký led. Když se podaří testovací tyčí s hrotem prorazit led na první pokus, není zrovna bezpečný. O to víc je překvapivé, když člověk stojí na ledě, který si právě snadno prorazil až do vody. U mě je kritická tloušťka ledu asi 2 cm, při takové tloušťce mám asi 90% šanci, že se vykoupu. Cokoliv nad mne celkem ochotně udrží. Při 10 cm ledu už se začínám cítit celkem bezpečně.

Alpo Kuusisto a jeho brusle na gumácích / foto: Marko TakanenAlpo Kuusisto a jeho brusle na gumácích / foto: Marko Takanen

Kromě slabých míst jsme také zjistili, že na ledě jsou místy až 3 cm vody. To byla pro moje letní běžecké boty na asfalt se 100% promokavostí celkem nepříjemná informace. Odpoledne byla teplota vzduchu někde kolem +7 °C a led byl neuvěřitelně kluzký. Vyzkoušela jsem si nechtěně i jízdu bokem. Zkonstatovali jsme, že led je zcela bezpečný a můžeme na něj s klidem vyrazit v noci. Tloušťka byla asi 15–20 cm.

 

Na Nuuksion Pitkäjärvi v Nuuksion Kansallispuisto jsme dorazili něco před půlnocí a začali chystat věci. Naše „putování“ jsme začali několik minut po půlnoci. Na mole byla námraza a teplota spadla pod nulu. Led přestal být kompletně mokrý. Bylo mi řečeno, že na bruslích to asi nebude zrovna příjemné, protože ony 3 cm vody nezmrznou zrovna rychle, takže bude hlavní masa ledu, voda a tenký led, který akorát bude brzdit.

Já jsem spíš v hlavě měla něco jiného. Z předchozího nocování u jezera vím, co se stane s tak velkou masou ledu, když je před den nad nulou a v noci mrzne. Začne pracovat. A praskat. A to velice hlučně. Když jsme vyrazili, potvrdilo se vše. Led naštěstí nebyl tak neuvěřitelně kluzký a ledoběžka tak snadno držela směr.

Na jezeře v noci / foto: Marko TakanenNa jezeře v noci / foto: Marko Takanen

Do boje jsem nasadila dva igelitové sáčky do bot, abych si udržela suché ponožky co nejdéle. Přesto jsem prvních 15 km strávila s mrznoucíma nohama, a přitom se potila. To naštěstí způsobilo, že se moje tělo rozhodlo ochladit a přesunout tak horkou krev do mých končetin, což mne udrželo v teple po skoro celý zbytek doby a já přitom mohla sundat teplý svetr.

Každé kolo (zhruba 15 km) jsme měli občerstvovací zastávku na mole, kde jsme nechali svoje věci. Já měla pro jistotu přibalenou i hamaku i spacák, kdybych musela ukončit, aspoň nebudu mrznout na kraji jezera.

Ve výbavě nesměla chybět dobrá čelovka (moje opět umřela, měla jsem půjčenou), bodce na samovyproštění při propadnutí do ledu (opravdu užitečná věc, vyzkoušela jsem si v praxi asi týden zpátky) a nějaký reflexní prvek. Já jsem se svou reflexní vestou obdržela poznámku, že chudák bude ten, kdo pojede za mnou. I maličké reflexní prvky ve tmě na jezeře opravdu zářily. A pro mne samozřejmě nesměla chybět ledoběžka, kterou jsme následujících 30 km upravovali, protože mi vytrvale zatáčela k jedné straně, což mne po 15 km stálo solidní bolest svalů ramene. Překvapivě mne vůbec nebolely dlaně a že jsem měla důvod se toho obávat – asi dva dny před akcí jsem si sedřela kůži na dlani při boulderingu, když jsem se tvrdohlavě snažila vylézt jednu trasu (pokračovala jsem i přes absenci kůže na několika místech).

Po svítání, Míša vypadá krapet zaraženě, asi má hlad:) / foto: Marko TakanenPo svítání, Míša vypadá krapet zaraženě, asi má hlad:) / foto: Marko Takanen

Jak už jsem zmiňovala, led při takové změně teplot začne pracovat. Zprvu jsem měla šok při slyšení každé praskliny i když přišla z druhé strany jezera. Největší šok jsem měla asi v okamžiku, kdy se přímo pode mnou objevila masivní prasklina a já i s ledoběžkou klesla o pár milimetrů. To byl okamžik, kdy jsem málem přestala dýchat a bylo mi v tu chvíli opravdu horko.

Ostatní se bavili tím, jak jsem se při každé prasklině a otřesech šířících se ledem přikrčila a lekla. Praskliny šířící se vedle mne, pode mnou atd. jsem zprvu vnímala s opravdu velkým šokem. Na jedné straně jsem z toho opravdu nebyla nadšená, na druhé straně to probouzelo moji zvědavost (tzn. byla jsem zvědavá kdy a kde se objeví další prasklina a kudy poběží). Přesto mi každá prasklina, hluk a otřesy ledu způsobovaly šok a opravdu jsem nechtěla na takovém ledě zůstávat sama. A co hůř, věděla jsem, že led bude praskat nejméně do pěti až šesti ráno.

foto: Marko Takanenfoto: Marko Takanen

Noc byla většinu doby jasná a my měli krásný výhled na hvězdy. Marko poznamenal, že už chybí jenom polární záře, která by doplnila tohle hřmění ledu a dokonalou noc. Musela jsem mu dát za pravdu. Po asi 30 km jsem se totiž už byla schopná se i kochat okolím, a ne jenom zírat na to, zda kladu nohu na stupátko ledoběžky a ne na led.

Po zhruba 30-40 km jeden účastník vzdal. Netuším proč, většina konverzací byla ve finštině a já té noci nebyla zrovna ve velmi komunikativní náladě. Prostě jsem si chtěla užívat ticho a být ve svojí hlavě. To je ve Finsku naštěstí plně pochopitelný jev, a to dokonce i když trvá několik dní. Částečně to pak bylo způsobeno i tím, že jsem části konverzace neslyšela, byť byly adresovány mně a byly v angličtině. Zjistila jsem totiž, že pokud má mluvčí, byť jenom lehce nestandartní angličtinu pro moje ucho, potřebuju alespoň pár hodin pro plné rozumění i v horších podmínkách, což zvuk bruslí po ledě způsobuje.

Nedlouho nato jsme byli v polovině. Na 56km přišel první pád. Na onom dvouvrstvém ledu, tzn. masa ledu, asi 1-1,5 cm vody a zhruba 1,5 cm ledu na povrchu. Došlo k prudkému zbrždění bruslí a tím pádem nedostatečnou energii k proražení vrstvičky ledu a následnou ztrátu rovnováhy. Další a poslední pád byl opět na dvouvrstvém ledě. Na těchto místech pak docházelo pravidelně k zavrávorání, ztrátám rovnováhy a prudkým (skokovým a velmi prudkým) zbržděním. Já jsem s tím naštěstí takový problém neměla. Pouze jsem na takovém místě nedokázala zatočit a při vrstvičce ledu nad 1 cm ani se odrazit – led pod odrazovou nohou praskne a bodce se zaryjí do oné vrstvičky ledu, která ale plave na malé vrstvě vody a nelze se tedy odrazit od stabilní vrstvy ledu.

Postupně umrzaly slabší vrstvy vody a krystalizovaly v úchvatných formacích, které způsobovaly, že se led ve světle čelovek neuvěřitelně třpytil. A nebyly to malé krystalky, naopak. Byly to opravdu velké krystaly a třpyt byl opravdu majestátní a úchvatný.

Postupně jsem nacházela nové „levely“ na ledoběžce. Po asi 30 km jsem se s ní celkem sžila, měla váhu většinou hezky na stupátku, naučila se konečně normálně zatáčet. Po 50 km jsem už zvládala bez obtíží sprintovat, aniž by hrozilo, že se vyklopím. Na zhruba 60. až 70. kilometru jsem se naučila jezdit na jednom noži bez odrážení. Pak mi bylo řečeno, že jednodušší je to s odrážením. U toho jsem se ale málem vysekala. Zhruba na 70. kilometru pro mne přišly první problémy.

Začalo se zvolna rozednívat; obloha už nebyla černá ale tmavě modrá, jinak bylo vše zahaleno skoro stejnou tmou. Celou noc nás provázela místy velmi hustá mlha, která nyní začínala být zvolna viditelná i z dálky. A já zjistila, že můj žaludek má možná i hlad, ale nějak nedokáže přijmout cokoliv k jídlu (silně se mi příčila i jenom myšlenka na jídlo). Zároveň jsem pravděpodobně většinu přijaté energie spotřebovala na výrobu tepla a jelikož se moje jízda na ledoběžce stala konečně efektivní, tempo pro mne bylo pomalé a já se nedokázala zahřát. Pokusy o zrychlení už byly ale s výrazně zhoršenou koordinací, protože jsem začala být opravdu celkem ospalá.

Užila jsem si tak asi 15 km s bolestivými a později necitlivými prsty na nohou, kdy se přidala opravdu i celkem výrazná bolest svalů od dolní poloviny lýtka. Vzala jsem si na sebe všechny vrstvy, co jsem měla, a ještě jsem dostala péřovou bundu. Díky tomu se mi povedlo po asi 10 km konečně celkem prohřát. Špatný nápad pak byl jet bez oné bundy poslední kolo a půl, kdy mi začalo být opět chladno a po zastavení znovu omrzat prsty na nohou.

Zhruba kolem osmé ráno se začalo skutečně rozednívat. Na jezeře byla všechna voda zmrzlá a led už nebyl ani trochu hladký, ale dokonale kostrbatý. Dali jsme si krátkou jízdu i k onomu nezamrzlému místu a byli upozorněni na to, že pokud to vezmeme „zkratkou“, tak se vykoupeme. Veškerá mlha byla nádherně viditelná a začala být už notný kus nad hladinou jezera.

Testovačka pevnosti ledu / foto: Marko TakanenTestovačka pevnosti ledu / foto: Marko Takanen

Poslední kolo a půl již bylo skutečně hodně o tom si jej užít. Bylo již světlo a mohli jsme se tak začít kochat okolím. Skalní stěny, které v noci znásobovaly zvuk praskajícího ledu, byly také pokryty ledem a opravdu překrásné. Někdy v průběhu noci se utrhl kus ledopádu a dopadl na hladinu jezera, kde se roztříštil. Okraje ledu u skalních stěn byly mírně naklopené, a přesto bezpečné pro jízdu, takže Alpo a Marko si začali užívat jízdu na těchto naklopených místech. Mnohdy to znamenalo se krčit před větvemi stromů, rychle uhýbat a měnit směr jízdy.

Marko si v noci vyrobil na pár minut úkryt v jeskyni, která se vytvořila pod obrovským balvanem na hladině jezera. Tam jsme pak vytvořili i společné foto. Poslední kolo jsme dojeli. Polovina skupiny nejevila žádné známky únavy, ta druhá celkem ano. Já především nevyspání a zimu. V závěru trati nás čekaly Karoliina a Lisa (Alpova družka a dcera) s teplými nápoji.

No a ta tomhle se bruslí / foto: Marko TakanenNo a ta tomhle se bruslí / foto: Marko Takanen

Jenže mne do vytoužených 100 km chybělo ještě 200 m. Nejezdila jsem úplně po okraji jezera, jako ostatní. Navíc rychlé změny směru jsou s ledoběžkou skutečně celkem nepříjemná záležitost, až nemožná. Moc se mi to nechtělo dojet, ale věděla jsem, že asi budu muset. Nakonec mne Jussi popostrčil a jel se mnou těch závěrečných 200 m, takže i já jsem zdárně dokončila výzvu.