Na koloběžce kolem světa vol. I - přes Prahu do Turecka

Honza Vlášek   20.11.2017 Cesta kolem světa

Blandine je na cestě kolem světa a konečně začíná náš velký pětiletý seriál o koloběžkové cestě kolem naší planety... a nejen o ní...

Přátelé, je podzim, Blandine byla v Praze na jaře. Od té doby mám od ní spousty textů o její cestě, ale nějak jsem se k tomu nemohl dostat. Až nyní. Velký seriál o cestě na koloběžce kolem světa právě začíná!

První část je o cestě z Čech směrem k Turecku, pak přijde Irán a nakonec Blandine dostihneme někde v Pamiru a již s ní zůstaneme.

Není to ale jen cesta koloběžková. Výprava Blandine sahá daleko za hranice koloběžkového světa. Je o porozumění toho, co se děje kolem nás, o pochopení toho, co se nyní děje ve světě. A také o tom bude její vyprávění. Kus nám Blandine dá ochutnat již v úplně první otázce.

Takže držte si klobouky. Příštích pět let pojedeme na koloběžce kolem zeměkoule…

Zpátky na cestě, jak se cítíš?

Supr. Je super znovu žít. Zimu jsem prožila v Provence, což mohlo vypadat jako pauza v životě, který jsem začala žít. Ale alespoň se tak nějak v mezidobí ve mně usadily zážitky z cesty po Evropě.

Život na cestě směrem na východ je jiný. Asi je to tím, že nemám žádný pevný cíl. Kolem světa na koloběžce, to se lehce řekne. Přestože podstata cesty je stejná jako v minulosti, něco se změnilo.

Na jednu stranu, myslím, že východ je něco, co je uvnitř nás. Kamkoliv jdete, je východ ještě víc vzdálen směrem na východJ A když jedu na východ, je to pro mě jako holku ze západu hodně vnitřně složité.

A pak, něco se změnilo v tom směru, že jsem více pesimistická, pokud jde o směr, kterým se civilizace vydává. Vidím podobnost věcí a odstupňovávání světů a kultur, například v tom, co si lidé kupují v obchodech. Třeba jídlo, které si lidé kupují i v těch nejzapadlejších koutech světa. Je zoufalé, že v nejmenší vesnici v Rumunsku i ty nejmenší obchody prodávají jen čokoládové tyčinky od Nestlé a podobné věci (to samé třeba v Bulharsku, Čechách apod.). Čím chudší země, tím je invaze podobných produktů větší. To samé u zeleniny a ovoce, která většinou není z okolí, ale odněkud se dováží.

Vidíte lidi, jak obdělávají zem hnojivy. Vidíte, jak se oblečení lidí uniformuje. Džíny, anglické slogany na tričkách, baseballové čepice. Starší generace například na Balkáně stále nosí tradiční oděvy, ale mladí jsou již uniformovaní. Když si v Rumunsku potřesu rukou se sedmdesátiletou ženou, která vyšla ven, protože jsem ji fotila, stále ještě má na sobě sukni a květovanou halenku. Nemůžu si pomoci, ale myslím na to, že za deset let ten obrázek bude úplně jiný. Viděla jsem třeba jeptišku v klášteře, jak krmí psy v klasickém rouchu, na kterém byl emblém BMW.

Jídlo, oblečení, obydlí a kulturní specifika v jednotlivých oblastech, to jsou základy našich životů. Když jste ale svědky toho, že vše je kontaminováno jednotným systémem, můžete si jen myslet, že všude okolo je smrt. Když se totiž veškeré rozdíly redukují, až zmizí docela, končí život.

Takže tento aspekt mého cestování je něco, co si opravdu neužívám. Navíc vím, že to bude všude stejné. Zvykla jsem si, že vidím rozmach systému za něčím, co ještě občas někde přežívá jako folklor, což je smutné a unavující. A to nemluvím o dopravě a přepravě věcí…

Možná ta nejdůležitější otázka. Mohu stále ještě žít svůj „simple life“, když se vydávám na východ, do prostředí tak moc zasaženého zmíněným globalizačním fenoménem? Nejsem si tím jistá. Divočina a místa, kde lidé mohou stále pochopit svoji podstatu a velikost začínají být velmi vzácná…
 

Jak bylo v Čechách? Nebylas překvapená, kolik je tu lidí, kteří tě sledují?

Bylo to skvělé. Jednak jsem chtěla jet přes zemi, kde jsem ještě nebyla, takže jsem se do Čech opravdu těšila. Cestování věci trochu relativizuje. Vždy záleží, odkud do země vjedete, ji shledáte buď bohatou, nebo chudou (pokud do ní vjedete z Rumunska nebo třeba z Rakouska, je to rozdíl). Takže tam byly samozřejmě znaky toho, o čem jsem mluvila před chvílí.

Ale soustřeďme se na můj osobní zážitek, který byl velmi zvláštní, protože v Čechách na mě lidé čekali. Jasně, byla jsem překvapená! Byla jsem přivítána s obdivem a laskavostí. Nikdy jsem neviděla tolik lidí s koloběžkami na jednom místě. Bylo skvělé potkat tak zapálené lidi, kteří také milují divočinu a jezdí ven, jak často jen mohou, aby byli na cestě a přečkali noc venku. Myslím, že v mnoha lidech v Čechách je dotek bláznovství a výstřednosti, který jsem si neuměla představit (vím, že o zemi nic moc nevím samozřejmě), a to se mi opravdu líbilo.

Dostala jsem spousty dárků a pozornosti a znovu děkuji všem, kteří se o moji cestu tak moc zajímají. Teď si vezu část vaší země v mých zavazadlech.

Mám skvělé vzpomínky na ráno, kdy jsem opouštěl Prahu. Bylo nás možná třicet? Nevěděla jsem, proč jsem tam vlastně byla s tolika lidmi, kteří mi fandí, ale ten moment mě dostal. Krásné ráno s překvapivou časovkou do vrchu, kde čeští závodníci trénují (Zvole) a pak oběd na břehu řeky. Užila jsem si typickou jednoduchou víkendovou baladu v Čechách se šílenými a skvělými lidmi, což je něco, co si každý přeje zažít na cestách v každé zemi, kterou navštíví.

 Poté, kdy jsi odjela z Prahy, jsi neměla jasný plán. Navštívilas v Čechách nějaké zajímavé místo?

Určitě! Jela jsem přes jih Čech a Moravy, hodně blízko hranic a pak jsem chtěla zamířit víc na sever k Brnu a pak na Slovensko. Jenže foukal příšerný protivítr a nakonec jsem se rozhodla jet s větrem, který mě sfoukl na jih do Rakouska. Je to skvělý pocit, žít s přírodními živly a prostě se vydat tam, kam fouká vítrJ

Musím říci, že mě nadchly staré barokní budovy. Byla jsem u vytržení z barev a duchem jednoduchých zdí a křivek kostelíků, nebo renesančními znaky administrativních budov. Fascinuje mě, že každodenní život v těchto budovách funguje. Obchod s potravinami v domě s nádhernou renesanční nebo barokní fasádou? Bylo zajímavé, jak domy s takovou architekturou dnes slouží normálním lidem, spíš chudším, lidem, kteří zažívají těžší časy. Někdy jsem si říkala, o co se tu více staráte – zda o zdi nebo o lidi?

Maďarsko, Rumunsko – liší se hodně oproti tomu, cos zažila v Čechách?

Ano, Je to vždy těžké popsat. Pro každou zemi. Rozdíly, náladu, detaily, které nabízí každodenní život. Pro tyhle tři země vás nejdříve praští do očí (uší) jazyk. V tom je velký rozdíl. Naopak ty země jsou si hodně podobné tím, že patřily do východního bloku a dopady otevření trhu v devadesátých letech jsou pozorovatelné i nyní.

Nějaká zajímavá setkání na tvé cestě (kromě toho pražského samozřejmě)?

Jasně. Na cestě samozřejmě potkávám spousty lidí. Spousty normálních lidí žijících své životy. To je to, co mám opravdu ráda, protože ta setkání jsou samozřejmě neplánovaná. Ta setkání netrvají dlouho, protože nechci přespávat v lidských obydlích, ale venku, o samotě. Ale některá setkání jsou opravdu intenzivní, něco jako podstata přátelství, probíhá to přes řeč těla a očí – pochopení, starost, respekt, velkorysost.

 

Jaké bylo Turecko?

Mnohem teplejší než Evropa, kterou jsem projela do té doby. V Istanbulu začíná (nebo také končí) Hedvábná stezka, které jsem se chtěla chvíli držet. Zamířila jsem po ní přes Cappadocii k severovýchodnímu Ezurumu, kde jsem vstoupila do Iránu.

Konečně jsem se ocitla na opravdové cestě na východ, která, jak jsem řekla dříve, je možná více trochu vnitřní záležitostí, než cestou přes velehory a pouště…

 

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás zajímat

Cesta kolem světa na koloběžce začíná

Cesta kolem světa na koloběžce začíná

Půjdu kupředu jako hobit na cestě za dobrodružstvím. Otevřu dveře, řeknu sbohem mé rodině, udělám pár kroků a … a budu tam. Na cestě se svoji koloběžkou a všemi těmi věcmi.

Napsat komentář