Na stará kolena jsem se vrátil ke koloběžkám. Netušil jsem ovšem, do čeho že to jdu. Ta řeka kolo-běhu, do níž jsem v roce 1972 po hlavě skočil a ze které jsem v roce 1981 vylezl na břeh v dnes již neexistujícím státním útvaru zvaném EnDéEr, je dnes úplně jinou řekou. Ale je pořád krásná, i když dnes už teče jiným korytem a její proud je mnohem silnější než tenkrát.
Lecjakej chlap si k šedesátinám nadělí mladou a novou ženskou, jinej zase třeba Harley-Davidson. No a já si taky pořídil mladou a novou – ovšem koloběžku. Pravda, nejdřív se mi zdálo, že je to pěkná blbost mít vepředu kolo 26 palců a vzadu 20 – míval jsem jak vepředu tak vzadu palců dvanáct a jak mi to frčelo – teda hlavně z kopce. Ale zvyknul jsem si a tak jsem se v září 2015 vydal na Rollo Ligu do Staré Boleslavi.
Abych v tom nebyl tak sám, dorazili coby morální podpora moji kladenští spolubojovníci z let sedmdesátých Ivo Skutchan a Karel Průcha se svými starými stroji 12 x 12 a Petr Čtrnáctý s“MIBO-Parníkem“ 28 x 28. Hoši, pardon veteráni, ovšem jeli jen mimo závod coby náhodní turisté. Ale v elitní lize stovkařů je najdete všechny tři v horní třetině.
A toto je pohled krapet zpět do historie
Od začátku závodu jsem věděl, že patřím na chvost startovního pole a tak jsem se tam snažil držet. Ač pro mne větsina startujících tváří byla neznámá, přesto jsem věděl, kdo že to dojel přede mnou do cíle také po třech kolech. Proto když jsem byl v kategorii veteránů vyhlášen coby druhý, tušil jsem, že se někde asi stala chyba, ale v ten moment jsem netušil kde. Povídám: „Co je to za blbost?!“ – leč skupinový nátlak mých „Věrných kladenských koloběžkářů“ nesnesl jakéhokoliv odporu: „Vyhlásili Tě, tak tam di Ty vole!“ No tak jsem tam šel, ač jsem bejček a nikoliv vůl. Bylo mi trapně, styděl jsem se, stál jsem na tý bedně a „žádný fóry mi nešly přes pysky“ ale cenu jsem si vzal.
Kladenští kamarádi po závodě odjeli a já se vrátil na hotel v Houšťce, kde jsem měl ubytování. Furt mi vrtalo hlavou, kde že se stala ta chyba. Pak mě to došlo. Po projetí cílem jsem - jsa zabrán do pokecu se starými kamarády - koloběžku s čipem nejspíš ještě jednou protlačil přes časomíru – a bylo vymalováno. A tak jsem po půl osmé večer zavolal řediteli závodu, že jsem nejspíš omylem či dokonce švindlem – byť nechtěným – ke druhému místu přišel a že se omlouvám a že cenu druhý den vrátím.
Což jsem také ještě před startem kritéria učinil a cenu jsem Vaškovi Liškovi předal, ba dokonce jsem i Milanu Jelínkovi, který na té bedně taky měl být, omluvně zamumlal něco ve smyslu „že příště už nebudu švindlovat“. Zaslechl jsem později, že prý již večer po dlouhém závodu byly podávány protesty proti výsledkům a že prý „se tam připlet nějakej Němec...“. No tak ten poněmčenej Čech to jsem byl já a tak se touto cestou ještě jednou všem omluvám. A kdybych se snad zas někdy zas chtěl drápat na bednu, tak ať někdo zařve: „Bejku, ty vole, nelez tam!“
Jirka Bejček, Berlín
P.S.
Je logický, že Jelen, neřku - li Jelínek, musí býti rychlejší než Bejček, byť splašenej – to dá přeci rozum.
