Moje cesta ke koloběhu
První moje vzpomínky na koloběžku sahají do doby, kdy jsem ještě chodil do školky. Měli jsme tam dva úžasné stroje, na kterých jsem se ale nikdy nesvezl. Jezdit se na nich mohlo málokdy a nikdy jsem nebyl natolik průbojný, aby se mně to podařilo.
Na další setkání s koloběžkou došlo až o řadu let později, v novém tisíciletí. V Říčanech se pravidelně každé září, od roku 2003, pořádá koloběžková GRAND PRIX. Tam jsem měl znovu svrbění, že bych se chtěl na koloběžce svézt. Koloběžky jsem tam jen okukoval a na koloběžkách a odrážedlech tam postupně začaly jezdit jen moje děti.
Ještě mně z těchto závodů utkvěl v paměti Jirka Dupal, kterého jsem tam vídal. Až po letech jsem zjistil, že se jednalo o koloběžkovou legendu. Na GRAND PRIX jsem nebyl zase moc často, protože pravidelně byla v kolizi s posvícením u rodičů. Takže ani toto setkání nebylo ještě tím „osudovým“.
Jeden z prvních Zdeňkových počinů - v této době mu byl ovšem několik měsíců vzdálen
Kola koloběhového osudu se roztočila v roce 2012. Předtím můžu shrnout stručně moje sportovní a životní milníky.
Jsem kluk z malé jihomoravské vesnice s úžasnými klukovskými zážitky, kterému se nevyhnuly práce na poli nebo ve vinohradu. Organizovaně jsem sportoval jako mladý požárník. Od patnácti let jsem běhal po hřišti za míčem v nejnižší IV. třídě okresního přeboru v úžasném mužstvu TJ Petrovice s hráči ve věku 15-50 let. Ještě jsem zažil cesty k zápasům ve stařičkém roburu. V té době jsem trochu propadl cyklistice. Na mém Favoritu, který jsem dostal k desátým narozeninám za cenu 1250,- Kč, jsem dal pár kil. Roční výkon kolem dvou tisíc kilometrů jsem považoval za úžasný. Kolo musím zmínit proto, že stálo u zásadní životní události. Stalo se totiž prubířským kamenem mé budoucí manželky, která se mnou před jednadvaceti lety objela během deseti dnů půl republiky se stanem a spacákem (padla dvě kila a celkem cca 700 km). Prokázala tak svou schopnost jít se mnou společnou životní cestou ve zlém i dobrém až do smrti...
Ale zpět do nedávné minulosti. Na podzim roku 2011 jsem si řekl, že je potřeba se znovu trochu víc hýbat – moje kondice byla slabá a váhu jsem horko těžko držel v mezích 75-77 kilo. Začal jsem trochu běhat a představoval si, že když to trochu půjde, vyzkouším si v září 2012 v Říčanech svůj první atletický desetiboj. Od malička jsem velkým fanouškem atletiky a svoji neatletickou kariéru si alespoň kompenzuji tím, že v atletickém oddíle Sokola Říčany a Radošovice trénuji od roku 2011 nejmenší děti.
Jenže potom přišel leden 2012, lyžovačka v Harrachově: urvané koleno na lyžích (přetržený přední křížový vaz, natržený vnitřní postranní a urvaný kousek lýtkové kosti s nějakými drobnými pohmožděninami). V mém pokročilém věku se to léčilo konzervativně – sádra na 6 týdnu, potom rehabilitace, rozcvičení, zjištění, že koleno není dostatečně stabilní. Následovala srpnová plastika předního křížového vazu a rehabilitace.
Radši No comment
Při hledání, jak snadno, rychle a zábavně nabalit svaly na chromou nohu, jsem si vzpomněl na dětský sen a ten si splnil říjnovou koupí rehabilitačního prostředku - MIBO Mastr v základní verzi (16"x12"). Do konce roku padlo cca prvních 100 km a já začal propadat koloběhu, jízdu na koloběžce jsem si prostě zamiloval.
Při hledání koloběžky jsem moc nevymýšlel. Chtěl jsem co největší skládačku, se kterou bych mohl do příměstského autobusu. Návraty z práce domů přes Uhříněves mě dost štvaly – autobus jezdící jednou za hodinu klidně přijíždějící s půlhodinovým zpožděním. Kvůli tomu jsem si koupil na koloběžku i vak. Skutečně jsem takto absolvoval několik cest, kdy mně koloběžka urychlila odpolední příjezd z práce domu. Již na jaře 2013 jsem ale udělal zásadní rozhodnutí – nekupovat si kupón na první pásmo a do Prahy jezdit po vlastní ose. To je další fáze mého koloběhu...
2013 – První rok s koloběžkou
Podobně jako ke konci roku 2012, tak i na začátku dalšího roku jsem příležitostně jezdil „drobné“ cesty jako do Sluštic a zpět, do/z Říčan apod., prostě projížďky 3-6 km. Logicky mě zajímalo, kolik toho najezdím, jak rychle jezdím a kolik toho budu muset najezdit, aby se noha po úrazu dala dohromady (přes stehno stále chyběly 2-3 cm) a pan doktor říkal jasně, že si musím do těla dávat „pořádně“, ale s běháním, že nemám spěchat. Na rotopedu jsem jezdil tak do 30 minut, víc už bylo moc dlouhé a kapal ze mě pot, protože na rotopedu prostě nefouká.
V dubnu jsem si koupil bezdrátový tachometr, CATEYE CC-VT210W, který mně dobře sloužil až do září 2015, kdy jsem si pořídil Garmina. Jen jsem jej osadil, začaly kilometry naskakovat rychleji.
V květnu přišel křest ohněm. Na koloběžce jsem toho moc najeto neměl, ale vypravil jsem se na podnikovou akci – cykloexkurzi po D3 před jejím otevřením. Dokonce jsem si kvůli tomu koupil i přilbu. Do té doby jsem zásadně jezdil i na kole bez ní. Nový povrch dálnice byl luxusní a 53 km jsem přežil ve zdraví i s průměrem přes 17 km/h. Poprvé mě napadlo, že bych na koloběžce mohl dojet až k rodičům (cca 200 km).
Dálnice D3 před otevřením
Tím, že jsem byl koloběžkový samorost nesledující žádné koloběžkové servery a diskusní skupiny, byly moje koloběžkové krůčky opatrné a pozvolné. Délky pravidelných tras narůstaly pomalu, ale jistě. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že bych celou vzdálenost z práce a do práce mohl jezdit na koloběžce a každý den – to byla utopie. Nicméně v červnu 2013 už jsem nezasel, teda nekoupil kupón na první pásmo a začal jsem využívat koloběžku jako trvalý dopravní prostředek do práce. To znamenalo každý den dojet minimálně 6 km do Kolovrat na vlak a pak samozřejmě i zpátky domů.
Technické problémy se objevily snad jen s koly. Původně jsem myslel, že je problém ve středech, ale ať jsem je čistil, mazal a seřizoval, jak jsem chtěl, „klepání“ se občas, nebo potom už skoro pořád ozývalo. Nakonec jsem se poradil v Koloběžkách pro dospělé, kde jsem koloběžku koupil – už se s tím setkali. Bylo potřeba dotáhnout špice a klepání bylo pryč.
Kromě tachometru jsem na koloběžku zakoupil poměrně drahou, a jak jsem si myslel, docela velkou tašku na řídítka. Taška je na klip a kromě klíčů, peněženky, mobilu, pláštěnky na tašku, nářadí (v bočních kapsičkách), do ní nacpu klidně větrovku, dlouhé kalhoty, tričko a rukavice – tedy jen tak tak. Což je potřeba, protože člověk musí volit oblečení pro danou denní dobu, kdy cestuje z práce a do práce.
Prvních 53km po dé trojce
Pouze jsem v tomto roce nejezdil s přilbou. Sice jsem si ji koupil, ale potom jsem zjistil, že mě cca po 30 minutách začíná tlačit a stává se nesnesitelnou... Změna nastala až o rok později, kdy jsem po mnoha zkouškách (snad 10 obchodů a desítky vyzkoušených přileb) objevil přilbu, která mně konečně sedla a teď už si ji beru i když jedu „pro rohlíky“.
Od června už mně pan doktor dovolil dělat s kolenem všechno, proto jsem si v červenci přibral badminton a v srpnu se hned přihlásil do Hamr ligy (po dvou letech jsem to z časových důvodů zrušil – soupeři neakceptovali moje hrací časy: 7-8 nebo 15-17, a já jejich: 19-22 či o víkendech).
Malý přehled výkonů na koloběžce v roce 2013
Při měsíčním výkonu 200-300 km (nejméně v prosinci 157, nejvíce v listopadu 324) to dalo do konce roku celkem 2120 km. Celou trasu do práce nebo z práce jsem absolvoval asi 15x. Nejvýživnější sportovní den byl 22. listopad – 40 km na koloběžce a dvojzápas v Hamr lize. Nejrychlejší čas z práce (v té době jsem jezdil malinko kratší variantu než nyní – 20,8 km) byl 1:16,40, do práce 1:01,20. Při rekordní cestě do práce jsem měl sportestr a jednu chvíli mně ukázal tepovku 203 – když jde o věc, umím se zmáčknout.
Bylo velice zajímavé v začátcích sledovat pokroky v rychlosti jízdy. Průměr jízd se rychle dostal z 15 na 18 km/h a zrychlování pokračovalo dál i díky menším technickým vylepšením Mastra, ale to už je zase další kapitola mého koběžkového života...
Pokračování příště...
No a pokud byste se chtěli s námi podělit o svůj příběh, určitě nám napište na sefredaktor@kolobezkovyportal.cz. Jistě to bude mnohé zajímat...
