V roce 2015 jsem vůbec netušil, že se dá závodit na něčem takovém, jako je koloběžka.
Sport jsem neprovozoval nijak vrcholově. Občas jsem si zašel zacvičit do posilovny, rád a často jezdil na kole. Na podzim toho roku jsem si koupil první koloběžku, chtěl jsem to pouze vyzkoušet, a také jako přibližovadlo do práce.
Stalo se však to, že jsem se zamiloval (první nevěra v manželství), koloběžka se stala mou láskou. Kostka Hill fun mi stačila na zaučení a vydržela mi přes zimu. Začal jsem se dívat po jiném stroji, větší kola, jiný rám. Jsem totiž tak trochu větší, dobře stavěný, ladných tvarů. Né, po pravdě jsem kulatý drobeček. Po důkladném výběrovém řízení a mnoha testovacích jízdách se moje stáj rozrostla o bílého draka Mibo Malaga.
Po několika desítkách kilometrů jsem měl pocit, že jsem snad skoro úplně profík. A tak, když jsem na internetu objevil zmínku o závodech koloběžek, zbystřil jsem pozornost. Jako první, co se mi zalíbilo, byl ½ maraton v Ostravě. Bylo to na jaře a do září, kdy se měl závod konat, bylo spoustu času na trénink.
POCTIVÝ A NÁROČNÝ TRÉNINK
Registroval jsem se a sám si tak nějak sestavil tréninkový plán. Koloběhal jsem trasy 10, 15 km dlouhé bez zastavení (no, občas jsem se zastavovat musel, aby mě doběhly plíce). Vyzkoušel jsem i 20 km výběhy - tady jsem zjistil, že to asi nebude tak úplně v pohodě. Navíc se mi nahrnula práce a na nějaké plánované trénování toho času moc nebylo. NEVADÍ, NEVZDÁVÁM SE!
A je tady září. 10.9. jsme s kamarádem, který se na můj popud rozhodl zúčastnit, naložily koloběžky do auta a vydali jsme se do Ostravy. V Karolíně jsme si vyzvedli startovní balíčky a jeli se ubytovat, také na pivní dopink po večeři. Ráno rychlá snídaně, sprcha a odjezd. Na závodiště jsem dorazil o hodinu dřív. Asi trocha nervozity, aby snad nezačali beze mě. Seznámil jsem se s pár lidičkami kolem (stejně jsme každý tajně a nenápadně odhadovali soupeře?). Mým cílem je dojet v čase do hodiny a čtvrt. Vlastně dojet vůbec :)
Pohoda před startem. Zatím nevím, co mě čeká...
NA STARTOVNÍ ČÁŘE
Přiblížila se 10 hodina, seřadili jsme se všichni na startu. Hladina adrenalinu stoupá, sebevědomí klesá. Božíčku, já jsem na startu svého prvního závodu!!! Je nás tu asi do třiceti. I tak mám pocit, že všichni jsou tak nějak líp vybaveni, zkušenější a vůbec, každý vypadal jako profi závodník. Co tu dělám?
START! Vystřelil jsem dopředu. Makám! Jsem zhruba v první desítce. Já jsem dobrý!! Na pátém kilometru mi tak trochu začíná docházet dech. Co je to za šílence kolem mě? To tempo je hrozné. Pomalinku začínám ztrácet a zpomaluji. Osmý kilometr, bolí mě záda. Asi zranění z války J. Šlapu dál, odraz, odraz, prohodit nohy a odraz. NEVZDÁVÁM SE!
Na desátém kilometru krize trochu ustoupila. Těsně přede mnou se jedné mladé kolegyni udělalo nevolno. Ani se nedivím, již při startu bylo 26°C. Pustil jsem koloběžku, ať si chuděrka spadne a snažil se chytit se krásnou soupeřku. Povedlo se, koloběžka spadla jak podťatá hruška a kolegyňku závodnici opatrně ukládám vedle na rozpálený asfalt. Rychle se snažím vzpomenout, co jsem kdy slyšel o první pomoci. Mám okno. Co je to první pomoc??
Rozhovor po závodě
NEJSEM POSLEDNÍ
Křísím povadlou závodnici a kolem probíhají ostatní. Teď už to vím na jistotu. Určitě nevyhraji. Samozřejmě, že tohle jsem věděl od začátku. Ale pozor! My dva nejsme poslední. Poslední je hlídka městské policie. Čekají na nás. Mám novou kamarádku, Anetu, poskytl jsem svoje zásoby pitné vody a taktně zjišťuji co dál.
Zeptal jsem se, jestli chce závod ukončit. Větší zděšení v očích snad už nemohla mít. Chce závod za každou cenu dokončit. HURÁ! Nejsem jediný „magor“ na trati. Chvíli spolu sedíme na silnici, poté se zvedáme. Jsem přece gentleman, snažím se slečnu podpírat. Jedeme, už ne závodním tempem, ale spíše výletově. U občerstvovací stanice polévám vzkříšenou trhačku chladnou vodou, slečny ze stanice polévají mě. Tý jo, to jsem potřeboval. Lehce zrychlujeme tempo. Policie s námi nestačí držet krok, kluci s majákem jsou pořád poslední.
Stále zrychlujeme, podařilo se nám spolu dojet a předjet dalšího účastníka. Aneta je na tom trochu líp a mně se bohužel hůř tahají moje kila. Kousek mi poodjela. I když si vyčítá, že mi pokazila závod (takhle to vůbec nevnímám), sám ji povzbuzuji, aby na mě nehleděla a jela svým tempem. Jsem kousek za ní. Policie za námi.
Mám zvláštní neurčitý pocit, že poslední dva kilometry jsou nejhorší. Funím jako lokomotiva vjíždějící na nádraží. To divné, neskutečné místo vpředu (myslím tím samozřejmě cíl), se snad vůbec nepřibližuje. Asi jsem ztratil plíce.
A JE TO TU! Poslední desítky metrů, snažím se zrychlit. Poslední metry, zrychlil jsem. Jsem magor.
Padlý hrdina, přežil jsem svůj první koloběžkový závod
CÍL!!
Lidičky, já to přežil, dojel jsem do cíle. Funím, paní v cíli mi na krk zavěšuje medaili. Jsem si ji zasloužil, tedy tu medaili, paní ne. Pár metrů od cílové čáry mě odchytil pořadatel s mikrofonem. Pořád funím, ale jsem už takový, že jakmile se můžu předvádět a blbnout, tak to bez rozmýšlení dělám. Odpovídám na otázky a blbnu a plácám nesmysly.
Aneta mě po skončení vyhledala a ještě jednou děkuje. Nemá vůbec za co. Odměnou je mi už jen to, že mě vůbec hledala. Takže první velký závod je za mnou. Už je ze mě opravdový trhač a dupač, prostě jsem kolobrndař.
VÝHRA…
Je to tak. Nevyhrál jsem. Závod jsem dokončil předposlední v čase 1:13:34. Vlastně jsem věděl, že nevyhraju, ale svůj limit jsem splnil.
Nevyhrál jsem?? Nene! Lidi, já jsem splnil, co jsem si předsevzal. V prvé řadě jsem také porazil sám sebe. Neseděl jsem doma u televize, ale hýbal jsem se s Běluškou po venku. A to hlavní?! Našel jsem novou kamarádku!! A to je myslím si k nezaplacení.
Nevyhrál jsem……??
Trhněte si nohou, Váš Drobeček
