Musím začít trochu ze široka. Od malička jsem se hrnula do všech možných sportů ale výsledky nic moc. Na rozdíl od mojí ségry, co dělala snad všechno, hlavně ty kolektivní a šlo ji to. Takže jsem se přestala o cokoliv snažit mimo jógu a občas nějaké to fitko…
A pak na začátku roku 2013 jsem narazila na kluka, co běhal. Začal mne hecovat a já to zkusila, pětka, půlmaraton, maraton. Bavilo mne to a kupodivu mi to šlo. Jenže on to se svým tréninkem přepískl a na podzim přestal běhat a začal jezdit na koloběžce. Já zírala, vůbec jsem netušila že se na něčem tak divném dá závodit. Když jsem byla malá, tak mi máma kolobku nikdy nedovolila, že prý budu mít jednu nohu kratší. Maty o tom furt básnil, a tak jsme jeli na jaře 2014 do Pardubic, já běžela půlmaraton a on jel svůj první kolobkový závod. Představil mi Davida Seemana, pak kluky z Bez Pedálu,kteří nás vzali do týmu, pak i další...
V Moravské Třebové
Začala jsem tušit, že tahle parta bude hodně nevšední a že se mi bude líbit. Když jsme se vraceli do Plzně tak už jsem byla rozhodnutá, že to taky zkusím. Hned jsme začali hledat koloběžku pro mne. Zkoušela jsem všechny, co měl Vašek Jun na krámu, ale zdály se mi hrozně velký a takový neovladatelný, na těch jezdím až teď po letech... Pak se někdo zmínil o tom, že v Itálii vyrábí malou koloběžku BCS, a tak jsem ji začala shánět. Psaná italština mi moc nejde, tak jsem Sergiovi volala a domluvili jsme se. Potřeboval moji výšku a váhu a v podstatě mi ji postavil na míru. Dorazila pár dní předtím, než jsme vyrazili 18.5. 2014 na můj první koloběžkový závod v Moravské Třebové.
Start ligy na letišti v Třebové
A takhle to tehdy dopadlo
Ten den se počasí moc nepovedlo, pršelo už od rána. Startovalo se z letiště a než jsme se tam stačili seřadit, tak jsem měla totálně mokro v botách. Při startu jsem téměř neviděla, brýle jsou za deště problém a tohle byl slejvák. Připadala jsem si jak v nějakém apokalyptickém filmu. Naštěstí jsem měla dost problémů vůbec na koloběžce jet, takže počasí bylo až ten druhořadý problém. Do cíle jsem dojela skrz naskrz promočená, ale šťastná, že jsem nezabloudila a ani nebyla poslední. No a pak při vyhlašování jsem najednou slyšela své jméno. Byla jsem druhá ze dvou v kategorii.
Aurora v zeleném na trati kriťasu
Večer to bylo fajn, byli mi představeni další kolobkáři, snažila jsem se zapamatovat nějaké to jméno, ale moc mi to nešlo. Oni to měli malinko jednodušší, to moje si zapamatoval každý, ale i po letech se mne ptali na to, jak se doopravdy jmenuji, často si lidi myslí že jsem si to svoje vymyslela. Druhý den se závodění opakovalo za mírnějšího deště, to bylo kritérium. Druhá bedna, už si zvykám. Zpět do Plzně se jelo skvěle, bylo rozhodnuto, že budeme jezdit Rolloligu. Matyho to koncem roku pustilo, ale mne naštěstí ne.
Když si tak prohlížím fotky z toho prvního závodu, tak se mi musím přiznat, že by mne tenkrát ani ve snu nenapadlo, jaká další dobrodružství v této bezva partě zažiju…
Osud Auroru zavála až na sté Giro na koloběžce, kde s námi strávila měsíc života. Zde v cíli v Miláně...
