21. května 2016, datum, kdy jsem se trhnul a zvládl pro mě do té doby nedosažitelné.
Koloběžku mám druhým rokem, ale v první sezóně jsem ujel maximálně 45km za den, letos jsem začal i díky parťákovi v Kutné Hoře trhat asfalt podstatně více. Když jsem dal lehce přes 70 km cítil jsem se jako bůh, ale to za týden vyprchalo, přesně ve chvíli, kdy jsem si přečetl článek Mystických 100 km a jak na ně (jak jsem právě dohledal, vyšel 2 dny před cestou).
Zapamatoval jsem si jedinou, ale podstatnou radu - pořád musím žrát a to já dělám rád :) Dle rady jsem si udělal kotel těstovin se sýrovkou, ráno jsem posnídal a chytře si nechal na večeři. Předpověď počasí byla dokonalá, vzal jsem do batohu zrcadlovku (nic jsem nevyfotil - zbytečné závaží) a hurá dupat.
Z Kutné Hory jsem na své černé Tource vyrazil v 9 hodin, s tím, že se vydám do Kolína po silnici, z Kolína po cyklostezce do Poděbrad a obrátím se. Vlastně jsem s tou stovkou v tu chvíli moc nepočítal, to je totiž přesně ten 70km dlouhý výlet, co už jsem zvládl.
První krize přišla 6km od domova, těsně za vesničkou Hlízov. V protisměru jela pohledná cyklistka a v tu chvíli, kdy jsem se ohlížel za jejím zadečkem, opustila moje koloběžka naprosto svévolně silnici a já běžel kopřivami. Alespoň jsem si mohl nadávat na rudé nohy, které jsem uvedl do provozu vydupáním kopce k tamnímu hřbitovu.
Další hromadu kilometrů jsem hltal, jakoby nic. Předjel jsem na stezce před Libicí páreček cyklistů, a když mě pán po pár kilometrech dohnal, prohlásil něco jako, že myslel, že je koloběžka pomalejší než kolo, ale já ho přesvědčil o opaku. Mou nabídku na svezení s díky odmítl, že je na blbnutí starý či co.
S úsměvem jsem se produpal až na oblíbenou hospůdku s grilem Na soutoku (Labe a Cidlina). Obsluha příjemná, povinná zastávka pro všechny cyklisty a koloběžkáře, bruslaře a chodce. Bernard 11° a vepřový špíz je ten správný požitek, má cesta však zdaleka nekončí.
Jak jsme psali, dejte si, co vám zrovna nejvíc chutná
Za pár kilometrů už jsem si dával na náměstí v Poděbradech legendární zmrzlinu na růžku. Cítil jsem se, jak kdybych si na tu zmrzku jen tak zajel přímo z Poděbrad (asi tim jídlem), rozhoduju se, že to protáhnu do Nymburka, cestu neznám, ale nakonec jsem ji trefil. Po jednom břehu tam a po druhém břehu zpět, takový je plán.
Hned na kraji Poděbrad mě překvapují ovce, co se rozutekly po stezce, bečí na mě, já na ně, natáčím video, směju se a pokračuju v cestě dál. Do Nymburka uteklo těch 9 km jako nic. Posezení na lavičce, ochutnávka piva a já naprosto spokojen. Zajel jsem mrknout do města za kulturou, na náměstí měli motorkáři sraz nebo svatbu kdo ví, chvilku počumím a obracím se zpět k domovu. Stále jsem se cítil čerstvý, jako bych vyrazil na nákup, jen ten batoh mě štval, potil mi záda, triko se lepilo, ale co už.
Na Labi probíhaly závody na lodičkách, lidí plno a já kličkuju, jak jen můžu, na druhou stranu - tam měli klobásy a kofolu a to se počítá :)
Při cestě zpět Na soutok jsem se už řádně zapotil, začínala mě bolet záda, asi díky batohu, ale pomerančovka, klobása a pivo je všelék. Opět se bavím s cyklisty, a když jsem jim vysvětlil svou trasu, sklízím údiv. Tak jsem si přisadil, že mě z toho ani nebolí zadek a odjíždím směr Kolín.
mapa výletu
Už před Kolínem začalo peklo, bolely mě ruce. Hodně. Kdykoliv jsem se neodrážel, procvičoval jsem je, máchal s nima na všechny strany jak poletucha bláznivá, nohy kupodivu zvládaly. Voda ve flašce teplá jak blázen, zapomněl jsem ji někde vyměnit. Za Kolínem už ruce moc necítím a nadávám ze všech sil. Projíždím Starým Kolínem, který se vyznačuje tím, že polovina cesty skrz něj je po kostkách a do kopce to moc nejde, ale zase je to masáž na ruce :D Prskal jsem nadávky, které si naštěstí nepamatuju a blížil se zpět ke svým oblíbeným kopřivám.
Štěstí, že jsem jel kolem práce, zastavil se v kanclu, udělal si studené pití, opláchnul si obličej v umyvadle. Půl hodinka posezení a já počítám, že do Kutné Hory dojedu a budu mít ujeto 85km. V tu chvíli se lámu, takovej kousek, těch 15 někde urvu a budu hrdina přeci. A pak přišlo hloupé rozhodnutí - závěrečných 15 km se projedu oblíbenou cestou po mlýnech k Velkému rybníku za Kutnou Horou, což je cesta krásná, ale.. lehký terén, kopečky, bláto. Zlatá cyklostezka můj bože.
První kilometry a já nadával, vztekal se. Hlavně že si zkazím i průměrnou rychlost. Mísyse musí tlačit, někde i přenášet. Když jsem dojel na hráz rybníka, svalil jsem se, klepal se a hltal zbytek vody. Hlad jsem tou dobou měl ohromný, až jsem se zakusoval do koloběžky.
Selfíčko na závěr
Půl hodina agónie, zvedl jsem se a pokračoval. Přijel jsem nedaleko bydliště, kouknul na Superlife a asi 99,5 km. Aplikace občas odečítá, vzal jsem to kolem dráhy dokola a pak přidávám ještě kolo navíc, obracím k domovu a na závěr mám nějakých 102km.
Vynesl jsem koloběžku do bytu, odevzdaně nakráčel rovnou do sprchy. A v tu chvíli přišla euforie, že jsem to dokázal, beru mobil a dělám si šílené selfie.
V tu chvíli jsem věděl, že prostě žiju!
