Tak. Dožili jsme se prvního roku existence. A že to uteklo.
Možná bych měl napsat, kolik jsme vyprodukovali za rok článků a videí. Kolik koloběžkářů nás každý den čte. Jaký byl nejlepší článek, co mělo největší dosah na Facebooku. Jenže je to vlastně jedno. Nebo … není to právě to nejdůležitější.
Dva týdny nazpět jsem byl na lyžích s Břéťou Michálkem a Jardou Tlapou. Známe se třeba nějakých osmnáct let a za ta léta jsme spolu na koloběžkových závodech nevypili zrovna málo slivovice. S Břéťou se vídám tak jednou za rok. Jarda ho potkal znovu po čtyřech letech. Ale ten čas od našich posledních setkání jako by neexistoval. Naše povídání začalo tam, kde před čtyřmi lety skončilo. Jako by to bylo včera.
Poslední měsíce trávíme více času, než by bylo zdrávo, chystáním Gira na koloběžce. Není den, kdy bych v mailové schránce nenašel povzbuzující slova od někoho z vás. Držíte palce, nabízíte pomoc, kupujete oblečení na podporu projektu. Většinu z vás neznám a nikdy jsem vás neviděl. Dost dobře možná se ani nikdy nepotkáme.
Chystá se další závodní koloběžková sezona. Závodníci nás bombardují dotazy, co, kdy, kde a jak? Kdy už budou kalendáře? Jak se registrovat? Je mezi nimi ovšem řada těch, kteří nabízejí pomocnou ruku. Prázdný svazový web je najednou ověšený logy nemála partnerů, kteří se rozhodli koloběžkovému sportu pomoci.
A já sedím o půlnoci na zápraží Břéťovi valašské roubenky v Rožnově. Dívám se dovnitř. Nasadí si brýle a hledá ve zpěvníku, jaká písnička bude ta další. Všechno, co jsme v minulosti s koloběžkami zažili je tak vzdálené, ale současně jako by se odehrálo před minutou.
Od pětadvaceti ligových závodníků ve Vlkově před patnácti lety, po nablýskanou slávu dvousethlavého závodu, který si říká vznešeně Masaryk Run. Od dvanáctek bez brzd v šedesátém osmém, po karbonové speciály za desetitisíce. Od Jardy Honců po Tomáše Pelce. Od spuštění portálu, do dnešního dne.
Koloběžky ujely dlouhou cestu. Ale neztratily se na ní. Je to lidmi, kteří na koloběžkách jezdí. Protože, jak říká Alpo Kuusisto: „Koloběžkáři jsou lidé poctiví. Především sami k sobě, protože jinak by se na koloběžku nepostavili. A když čas od času některý z nich odejde, což je ostatně nevyhnutelné, protože všichni jsme smrtelní, kus z něj zůstane mezi těmi ostatními.“ I proto jména jako Ville Vickholm, Petr Vik, Vlasta Filip, Jirka Dupal nebo Martin Kadlec zůstávají stále mezi námi.
Mám z toho všeho dobrý pocit, takže nakonec přeci jen musím poděkovat všem, kteří nás četli, čtou, nebo budou číst, kteří pro nás psali, píší nebo budou psát a všem, kteří nás podporovali, podporují nebo budou podporovat. Jsme opravdu rádi, že tu jste. A že jste se s postupující dobou neztratili v tom nepřehledném světě. Dokud tu totiž budete, bude mít naše portálové snažení nějaký smysl.
Břéťa vevnitř něco zabrnká, je čas se vrátit zpátky. Ostatně jsem mu chtěl pustit jednu mojí oblíbenou v podání Raye Charlese a Willie Nelsona. Bude se mu líbit…
There were seven Spanish angels
At the altar of the sun
They were prayin' for the lovers
In the valley of the gun
When the battle stopped and the smoke cleared
There was thunder from the throne
And seven Spanish angels
Took another angel home
