Tak a je to. Zaklapl jsem definitivně poslední stránku a už to neotevřu. Tedy obrazně, protože kniha samozřejmě neexistuje, je jen v počítači. Ale prostě je hotovo, odesláno a teď ať se stane, co se má stát.
Před Girem jsme seděli s Petrem Koukalem kdesi na pivu. To bylo: „Pánové, hlavně nepište knihu. To je největší smrt. Říkám vám největší smrt!“ No, asi jsem ho nějak špatně poslouchal.
Už po Tour mi psala řada lidí, že náš příběh si knížku zaslouží. Je pravda, že jsem o ní chvíli přemýšlel, dokonce jsem teď po čtyřech letech našel v počítači i jakýchsi prvních sedm stran, které snad měly být nějakým základem oné knihy, ale u sedmi stran tehdy zůstalo a postupem času jsem myšlenku na knihu opustil a zapomněl.
Bohužel se mi pár dobrých duší během Gira a hlavně po Giru s tímto vynikajícím nápadem připomnělo. A já se nakonec pustil do díla.
Vidím to jako dnes. Byl teplý konec června, seděl jsem v Louňovicích na zahradě, před sebou prázdný Word. Koukám do počítače, napíšu větu, smažu větu, napíšu odstavec, druhý, třetí, stránku, přečtu ji po sobě a pak to celé smažu. Hm, tak ono to asi taková legrace nebude.
K počítači jsem se vrátil někdy v půlce července a od mého prvního pokusu se hodně změnilo. Přišel jsem ke stolu a najednou jsem věděl, o čem budu psát. Ta kniha bude o Giru, to ano, ale nebude jen o něm. Přeci jen to bude první opravdová kniha o koloběžkách v češtině a pouze Giro by ji nemuselo unést. Bude tedy také o Tour de France a nejen o ni. Bude o tom, co vše se nám přihodilo během posledních osmnácti let, které jsme s koloběžkou strávili. A nebude jen o koloběžkách. Koloběžky jsou pořád jen koloběžky, nic víc, nic méně. A také to v knize zazní. Proto ten název - Giro 100 na koloběžce a další příběhy, aneb půl života s koloběžkou.
Začal jsem psát a najednou to šlo. Úder za úderem, minuta za minutou, hodina za hodinou, den za dnem. A na konci léta bylo hotovo. Další den jsem napsal doslov, který začíná takto:
„Včera ve tři hodiny ráno jsem konečně dopsal poslední kapitolu. Vyšel jsem ven, na dvůr, do tváří mě uhodil podzim. A najednou jsem byl hrozně rád, že nikam nemusím. Že se nemusím oblékat ve stanu a vylézat rozespalý do té zimy, potácet se kempem k umývárnám, nakládat bedýnky do auta a v polospánku se řítit tmou na start. Byl jsem rád, že za pár minut si vlezu nahoře na půdě pod peřinu a budu spát a spát a spát…“
To, že dopsáním knihy, vše nekončí, ale teprve začíná, jsem si letmo z úst Petra Koukala pamatoval, ale teprve dny, týdny a měsíce následující po doťuknutí poslední tečky mi daly za pravdu. Udělat z bezejmenného Wordu knihu, která jako kniha vypadá a která skutečně snad jednoho dne vyjde, je možná těžší oříšek než absolvovat Vueltu ve věku 63 let (povíme si to tedy v roce 2045, ale dejme tomu…). Zabralo mi to celé další dva měsíce, než jsem se dostal až k dnešnímu dni. K okamžiku, kdy jsem vše ve finálním čistopisu odeslal do tiskárny. Tedy s jedinými pootevřenými vrátky případného přidání dalších dvaceti stran fotografií, čímž by se konečný počet stran zakulatil na 240.
Těším se na listopad. Slíbil jsem si, že pédeefko s knihou během něj neotevřu. Co jsem napsal, si v klidu přečtu až na začátku prosince, kdy si mám paletu knih vyzvednout v tiskárně.
Velké díky všem, kteří mi během uplynulých měsíců se vznikem knihy pomohli, a zejména všem Startérům (https://www.startovac.cz/projekty/giro-100/), bez kterých bych zůstal opravdu jen s bezejmenným dokumentem v počítači. Doufám, že vše dobře dopadne a že pod stromečkem naleznete každý svůj výtisk. To bych si opravdu přál…
