Další díl našeho seriálu pátrajícího po koloběžkové historii nás zavádí na Kladno stále ještě do sedmdesátých let minulého století. Sestava Průcha, Skutchan, Bejček, Capoušek a další tehdy čeřila vody koloběžkové Rollo ligy, k čemuž se dostaneme v dalším článku.
Ten dnešní je poněkud jiný. Je o prvních průkopnících dálkového koloběhu u nás. Karel Průcha a jeho kolegové v sedmdesátých letech absolvovali celkem pět přejezdů Československa. Z hecu se postupně stal dost extrémní výkon, když při nejlepším přejezdu kluci dokázali zastavit stopky na čase 64 a čtvrt hodiny na 1000 kilometrech trasy. To vše na dvanáctipalcových koloběžkách bez brzd. A určitě to nedělali proto, aby se v cíli vyfotili na Instagram…
Takže, jak to všechno začalo?
Kladno - Košice, 1973
Jirka Bejček
V roce 1973 po maturitě nás napadlo, že pojedeme přes republiku, z Kladna do Košic, budeme spát pod širákem, v seníku a tak. Zavazadla jsme si nechali každé ráno na nádraží posílat vlakem někam, kam jsme museli potom dojet a vyzvednout si je. Táta poslal někam do novin, že jedeme tenhle výlet na počest Mezinárodního festivalu studentů a mládeže na Kubě a tenhle věčnej odpůrce (Průcha) jel od tý doby sto metrů za náma a vykřikoval: „Já nejedu na počest sjezdu!“
Karel Průcha - Vanda Štrejlová - schovaný snad Jirka Bejček - Karel Malát - Vlaďka Součková
Karel Průcha
No protože to byl zbytečnej vlezdoprdelismus, dej bůh slávu tvému tatínkovi, staral se o nás hezky, ale tohle si mohl odpustit.
Jirka Bejček
Můj táta Karlovi tu poznámku jistě v nebi odpustil. Nebyl to z jeho strany vlezdoprdelismus, nýbrž snaha o propagaci koloběhu v rámci danejch možností roku 1973. Ale to sem teď vlastně nepatří. Přejezdy republiky jezdili kluci za sebe na svoje triko a za svoje prachy bez jakýkoliv propagace nebo reklamy. A to byl, myslím, ryzí koloběhismus.
Kemp v Seredích, den volna
Ivo Skutchan
Každopádně byla půlka července, my měli po maturitě a vyrazilo nás sedm v klubových dresech. Červený trika, černý trenky, na prsou všichni příjmení a pořadový čísla v rámci klubu. Vyrazili jsme od kladenskýho hotelu. Jirka Bejček, Karel Průcha, Já, Vanda Štrejlová, Vlaďka Součková, Karel Malát a Zdeněk Pospíšil.
První etapa byla do Kolína, druhá Havlíčkův Brod – tam jsme spali ve stohu. Třetí někam kolem Brna, pak na Slovensko, pak do Seredě, kde jsme vzali autokemp a dali si den volna. Dál jsme jeli směr Zvolen, Banská Bystrica a Dobšinská ladová jeskyně. Zpátky jsme se vraceli tak nějak individuálně vlakem a Vanda dojela načerno někam k Pardubicím, pak ji vyhodili z vlaku a zbytek snad dojela na koloběžce.
První přejezd republiky - 1977
Ivo Skutchan
Karlovi to pak pár let šrotovalo v hlavě, že to byla pohodička ten výlet do Košic, že se to zvládlo i s holkama a tak. Takže vymyslel ten první přejezd republiky.
Karel Průcha
Tehdy to napadlo prostě nás s Ivošem Skutchanem, mělo to asi základ prostě v tom výletu do Košic.
Na Slovensku se nám tehdy v třiasedmdesátém roce zamlouvalo. Čistá silnice, krav a ovcí hodně, ale auta žádná. Tehdy jsme potkali třeba 5 aut za den. A jelikož se nám to líbilo, chtěli jsme zjistit, kam až by ta vzdálenost šla dotáhnout. Koukli jsme prostě do autoatlasu a napočetli jsme cestu z Aše do Vyšného Nemeckého na východě Slovenska. 930 kilometrů. Cha! To by šlo zvládnout za pět dnů!
Hranice, 22.6. 12:00
Snídaně v Hranicích
To byl životní zážitek. Víc než sto jsme do té doby vlastně nikdy nejeli. Rozplánovali jsme to tak, že první etapa byla z Aše až do Poděbrad (240 km), kde nás kamarád nechal přespat někde na koleji. Pak jsme to postupně zkracovali, uprostřed byla odpočinková stopadesátka a ostatní etapy byly tak kolem 180 km.
Do Chebu jsme jeli vlakem, do Aše autobusem, tam jsme zalehli v plechový autobusový zastávce a začalo pršet. Ve 4 ráno nás budí budík a to už nepršelo, ale chcalo. Dost s nechutí jsme teda vyrazili.
Tachometr jsme neměli, tu trasu jsme předtím v životě neviděli, jeli jsme podle ukazatelů a podle automapy. Jelo se „na těžko“ bez doprovodu, tele přes řídítka, nějakej spacák a hadry na převlečení, koloběžky bez brzd.
Svitavy
Olomouc před odpočinkovou 150 km etapou
Bivak u Olomouce
Na vrcholu Javorníků
Takže jedeme až do Varů, leje jak z konve a Ivoš říká, mohli bysme se najíst. Říkám, že vydržíme až do Lubence. Jenže to bylo 20 km ve slejváku, promrzlí na kost, hladoví. Tam přijedeme před motorest a pamatuju se, jak jsem drkotal zuby, dddejte nnnám prosím ččččaj nnnnaterasu ať vvvvám to tu nnnezamáčíme. Oni jak viděli, jak jsme na tom, tak nás radši pozvali dál. No žrali jsme asi hodinu, což mělo výhodu, že mezitím přestalo pršet.
Dojeli jsme do Prahy, tam Macháček udělal Ivošovi blatník, a od té doby nesprchlo.
Ráno v Poděbradech jsme se zbudili našrot, no ale vyrazili jsme na Hradec, kde jsme si konečně koupili automapu. Do té doby jsme jeli jen tak nějak prostě na východ. Pak jsme spali někde v Olomouci, další den někde u Žiliny pod širákem a pak jsme to pálili na Poprad už za nádhernýho počasí. No a pátý den jsme to už dojeli.
Sečteno podtrženo 930 km. Etapy jsme jeli třeba 15, 18 hodin. Z Vyšného Nemeckého jsme jeli ještě do Košic, to už byla pouhá stovka, to už šlo.
Javorníky
Žilina
Ivo Skutchan
Ten přejezd nebyl něco úplně šíleného. Docela jsme si debužírovali, občas zašli na kafíčko a dortíky. Byla to celkem pohodička nakonec. Nebylo to nějak napjatý. Jenže to Karlovi nedalo a začal vymýšlet ten čtyřdenní přejezd, což je ale velkej rozdíl samozřejmě. Dát to za pět dnů, nebo za dny čtyři.
Vrůtky
Druhý přejezd republiky - 1978
Karel Průcha
Po téhle zkušenosti jsme dospěli k závěru, že by to šlo rychleji, kdyby byl doprovod. Vyrazili jsme ve složení já, Ivoš, malej Kokeš, Capoušek a Mištera. Doprovod dělal Fafek jako řidič, Cápova manželka Ivana a její kámoška Zuzana.
Doprovodné auto byl varťas kombík. Holky připravovaly jídlo, namasírovaly nás, když to šlo, a podobně. Doprovod byl naplánovaný tříčlenný na pět jezdců, což byla samozřejmě blbost, chtělo to minimálně opačně nebo i víc. Cápa (Capoušek, pozn. red.) potom dostal křeče do rukou a někde za Prahou to vzdal a přidal se k doprovodu.
To už se jelo na 1000 km, protože jsme si řekli, že když už to jedem, tak ať je to ta tisícovka, takže někde se trasa trochu protáhla. Sem tam jsme někde udělali zatáčku. A za 4 dny jsme to ujeli.
Na tenhle přejezd si vzpomínám kupodivu méně než na ten pětidenní. Ten byl totiž opravdu zážitek.
Třetí přejezd republiky - 1979
Ivo Skutchan
Karel se poučil samozřejmě z chyb. Povedlo se to, ten čas by šel stlačit určitě na tři dny. Jen je potřeba, aby jeli maximálně dva jezdci. Udělali jsme teda ostrý výběrový řízení na to, kdo to pojede. Tam já už jsem neprošel. A Karel vyrazil s malym Kokešem, což byl brácha „velkýho“ Jardy Kokeše z Holoubkova.
Karel Průcha
Doprovod byl tentokrát Ivoš (Skutchan, pozn. red.) a Zděněk Pospíšil s embéčkem. Na koloběžkách jsem to jel já a malej Kokeš. Už to bylo hodně na hraně, ale nějak jsme to nakonec dali. Největší zásluhu na tom nemám já, ale Ivoš, protože ten byl neskutečně obětavej jako doprovod.
Měli jsme to nějak vypočítaný, abychom dojeli večer první etapu do Zlína, což se tak nějak povedlo. Z Aše. To je docela daleko, že jo.
Druhý den jsme jeli do Ružomberku. Tam jsme spali asi tři hodiny, protože jsme měli sekeru. Bylo to o fous, ale nakonec jsme byli asi v půl dvanácté u závory na hranicích. Takže za 3 dny se to ujelo, to bylo taky těch 1000 km.
Malej Kokeš na trase třetího přejezdu, za ním Karel Průcha
"Malej" Kokeš
Doprovodné embéčko třetího přejezdu
"Malej" Kokeš v cíli
Mančaft třetího přejezdu na lajně u závory
Čtvrtý a pátý přejezd republiky, 1984 - 1985
Jasný bylo, že za dva dny to fakt ujet nejde. Ale zkoušeli jsme dva a půl dne. Dvakrát. Ale nepovedlo se. Nejlepší čas byl 64 a čtvrt hodiny. Jednou bylo špatný počasí a podruhý, nevím, prostě možná jsme na to neměli…
To už jsme moc nespali. Protože jsme měli sekyru, spali jsme třeba hodinu, dvě, někde u Žiliny po 650 kilácích, pak nás vzbudili. Netuším – neviděl jsem, neslyšel, strčili nás na koloběžky a jeďte. Když jsme se blížili k hranici, už jsme usínali za jízdy. Normálně si jel a usnul jsi. Tak oni jeli za námi s babetou a stříkací pistolí na nás stříkali, aby nás probudili.
Karel Průcha, jediný účastník všech přejezdů
No tohle už byl docela extrémní výkon. Pokud jde o stravu, tak profesor Nejedlý z Kladenské biochemie mi tenkrát vyrobil přesně řetězovaný škrob asi o 50 uhlíkách. To byla součást stravy a k tomu jsme jedli pokud možno lehce stravitelné věci, housky se šunkou a se sýrem, hlavně aby toho bylo dost. Úplně si nepamatuju co přesně dál, ale nežrali jsme si špatně. Starali se o nás jak o vlastní. Ale z vlastní zkušenosti doporučuji třeba okurkový salát před jízdou nejíst, nedá to žádné kalorie, protože to je jen voda a celulóza, a jde to ze žaludku ven při nejbližší příležitosti.
Karel při pokusu o přejezd za dva a půl dne
Taková cesta vyžadovala i trochu tréninku. Na ten čtyřdenní a ty další přejezdy jsme trénovali hodně. Asi 3 měsíce předtím jsem nedělal po práci nic jiného, než trénoval. Už mě ta koloběžka po těch třech měsících strašně srala, ale když už jsem do toho tolik investoval času…
Zdravotní problémy kupodivu nebyly žádné, asi psychika měla na tělo mohutný vliv, tolik jsme to chtěli ujet, že se tělo poddalo. Křeče byly, ale to se rozmasírovalo a jelo se dál. Pády nebyly žádné, a to jsme prosím neměli brzdy. Brzdilo se botou o zem, o gumu to nebylo moc dobrý, to opotřebováváš oboje, botu, gumu, všechno. Za tmy jsme měli světla. Halogeny to nebyly, normální cyklistická světla napojená na ploché baterky. No neviděl jsi nic, ale byls aspoň vidět.
12" kola, žádné brzdy, tenisky, tepláky a sjezdový postoj Karla Průchy při pokusu o přejezd za dva a půl dne
Ta trasa vedla přes hlavní tahy – když chceš jet na rychlost, tak to ani jinak nejde. Vyhýbali jsme se horám, co to šlo, většinu jsme objížděli. Jenže tehdy nejezdilo tolik aut prostě.
No, a když se ptáš na rychlost, tak nevím. Nebyly tachometry. Začínali jsme někde na 25 km/h a končili tak na šestnácti. Měli jsme to celé nějak spočítané z map ty kilometráže a od toho se odvíjely ty rychlosti. Ale řekni dneska někomu, ať jezdí bez tachometru nebo bez GPS že jo… to byla jiná doba...
Ivo Skutchan
A vem si, že my jsme byli vlastně všichni nesportovci. Žádný sportovní zázemí. Fotbal, hokej, atletika, nic. Začali jsme na koloběžkách jezdit tak nějak z hecu, skoro jako protest akce. A nakonec z toho vzešly takový výkony.
A co bude dál?
V posledních letech je u nás dost šílenců, kteří jezdí daleko, dlouho, možná i extrémně. Chopí se někdo výzvy přejezdu Československa za dva a půl dne (60 hodin), nebo pokusí se někdo alespoň zlomit dosavadní rekord 64 hodin 15 minut? Klidně na karbonu a s brzdami? Rukavice byla hozena před pětatřiceti lety, zvedne ji někdo?
