„Zase si jedeš pro ty jekly do sběru?“
„Pocem synku, já tam vezu lešenářský trubky, abyste měli z čeho dělat Kickbiky!“
„Počkej, zejtra ti zazvoní ve fabrice pár malejch číňánků, aby vás naučili dělat se svářečkou!“
Tohle mi bude chybět.
Ty začátky telefonátů. Většinou jsme si ani neřekli ahoj. Jen kecy o jeklech a lešenářských trubkách. A pak jsme se smáli, že jsem měl zaprskaný celý telefon.
Pak samozřejmě: „Tady v tomhle ragulinovi se udělá z tohodle tohle…“ Ty povídání o obláčcích, které Břéťa vidí kdesi vysoko na nebi, sestaví v nich myšlenku a tu pak jde zhmotnit do fabriky, aby z ní vylezla koloběžka.
Památné závody Rollo ligy a Eurocupu v Rožnově, kde jsme spali pramálo a kde slivovice tekla proudem. Stejně jako na veletrzích v Letňanech, dokud je ještě Břéťa se svým stánkem navštěvoval. Chodíval jsem tam kdysi v podstatě jen kvůli němu. Prokecat půl dne, protože co taky jiného se dá na veletrhu dělat.
A pak dlouhé večery a noci povídání o všemožných silách, ve které Břéťa věřil, o horách, skalách, lyžích, koloběžkách, Mibu. Břéťa mluvil vždy o všem úplně otevřeně a nebral si úplně servítky.
„Správnej valach musí vidět z ložnice na Radhošť, takže jsem vzal motorovou pilu a vysekal si támhle v těch stromech okno.“ A skutečně z ložnice té nejkouzelnější chaloupky, kterou jste kdy viděli, je skrz stromy Radhošť vidět.
Kdy jsme tam seděli spolu naposledy? Vrátili jsme se tehdy z jakési sauny, kde jsme potkali kohosi, přičemž po cestě do chalupy jsme v jakési garáži koštovali pálenky. Celý den před tím jsme spolu lyžovali v Tatranské Lomnici a ještě den před tím na Chopoku. Břéťa tam tehdy přivezl vynikajícího domácího pečeného králíka a na Kamennej chatě jsme seděli a sledovali západ slunce. Teprve když všechen ten shon na svazích Chopoku ustal, jsme s červánky sjížděli dolů do Jasné.
Tehdy naposledy po návratu ze sauny vytáhl Břéťa najednou kytaru a začal hrát a zpívat. A pak jsme si pouštěli v televizi videoklipy a poslouchali a pak se dívali na hvězdy a pak jsme zase poslouchali. Téměř až do rána.
Když mi říkal synku, měl jsem občas pocit, jako by byl můj táta. A to se mi vlastně, s výjimkou mého táty, nikdy nepřihodilo.
Úplně naposledy jsem s Břéťou mluvil v létě. Jel jsem na Slovensko a chtěl jsem se u něj zastavit. Chtěl jsem mladýmu ukázat Břéťovu kouzelnou chaloupku a Břéťovi zase mladýho, protože ho chtěl poznat. Před tím, než jsem mu mohl zavolat, volal on mě, že jede do Prahy a rád by se konečně podíval do Koloběžkového muzea.
Minuli jsme se. Stejně jako mnohokrát v minulosti. Naštěstí jsme se ale častokrát v minulosti potkali. A za to jsem opravdu vděčný.
___
Kdo jste neznal Břéťu, možná se koukněte na video, které jsme dali s Vaškem dohromady před lety...
