20.2.2017

Můj život s koloběžkou - Mojmír Byrtus, část II.

Mojmír Byrtus Můj život s koloběžkou
Druhý díl povídání Mojmíra Byrtuse o tom, jak mu koloběžka změnila život...

Koloběžka - Hildegarda

Blížila se moje další dovolená, byl srpen a já měl v září opět letět domů. Pevně rozhodnutý, že si koloběžku koupím. A najednou telefon, na druhém konci Martin, že svoji koloběžku prodává. Byla to pro mě docela rána, ale argument „zdravotní stav“ je něco, co okecat nejde. A tak jsem od něj tu koloběžku koupil. Dostala jméno Hildegarda, ochránkyně nemocných a slabých.

Pro mě se opravdu stala ochranou, hodně mi pomohla. Co je ale nejdůležitější, koloběhu jsem propadl na plné čáře. Koloběžka se mi stala nedílnou společnicí, kamarádkou i dopravním prostředkem. Stala se pro mě tím, čím je třeba pro workoholika práce, nebo pro alkoholika láhev Rumu. S ní jsem zažil po hodně dlouhé době absolutní pocit svobody, radost z pohybu i z dosaženého cíle. Dlužno dodat, že moje přítelkyně Markéta, dlouholetá kamarádka a spolužačka ze ZŠ v jedné osobě, moc nadšená nebyla. Lépe řečeno, nebyla nadšená vůbec. Věty typu „ty si klidně jezdi, ale já budu vždy chodit“ jsem slýchal dost často. Jo, spletla se, holka…

Jooo, spletla se, holka

Martin měl totiž koloběžky dvě, ta druhá byla jeho ženy. A když nabídnul svoji koloběžku k prodeji, jeho žena prohlásila, že sama jezdit nebude. A tak byly k prodeji obě. Tu druhou si vzala naše společná kamarádka, která jí ochotně zapůjčila na dobu, kdy budu v Čechách. A tak se stalo, že jsem Markétu přeci jen vytáhnul na koloběžku a…

Protestů ubylo, mimo jiné i proto, že její syn Vilda si koloběžku zamiloval. Má takovou tu skládací s malýma kolečkama, ale je to jeho koloběžka a nedá na ní dopustit. Tak jsme si udělali výlet, pak si půjčili koloběžky na Pustevnách, pak další výlet. Nakonec jsem tu koloběžku od kamarádky odkoupil pro Markétu. Já sám jsem jezdil při každé příležitosti. Ráno i večer, za slunka i deště. Počítání odrazů do sedmi, vyměnit nohy, opět počítání do sedmi, vyměnit nohy…

Poprvé jsem s koloběžkou zajel i do Německa a dopřál si ten luxus zastavit při návratu v hospůdce, dát si kafe. Byl to jeden z nevšedních zážitků dovolené, normálně do hospody nechodím vůbec. Jeden z mých nejdrsnějších počinů byl hned při druhé jízdě, výlet na Ještěd. Popisovat ho nemá moc smysl, snad jen, že jsem ho nevyjel z Hanychova, ale z Chotyně, přes Bílý Kostel, Buk Republiky, Kryštofák, atd. Znalí vědí, že to je 25km „hore kopcom“. Následný sjezd byl snad ještě horší. Už na Výpřeži jsem měl promrzlý ruce, 200 metrů od nádraží jsem si navíc „něco natáhnul“ v noze, takže udělat krok... Zkrátka a jednoduše, totálně jsem se zmasakroval, ale opět to stálo za to. Za tři neděle jsem najel necelých 300km (skoro týden jsem byl bez koloběžky), a byl jsem lehčí o nějaký to kilo. I to mě přesvědčilo, že to má sakra smysl

 Jenže do Irska jsem si Hildu vzít nemohl, to bych v Čechách neměl na čem jezdit a tahat jí sebou letadlem tam a zpátky je nereálné. A tak hned druhý den po návratu z dovolené jsem si vzal notebook do postele a začal hledat. Můj byt, cca 30m2, včetně záchodu a lednice neoplývá zrovna prostorem na uskladnění ani rybářských prutů, natož koloběžky. No nic, to vyřeším později, teď hlavně tu koloběžku. Nakonec jsem si objednal Yedoo Mezeq New v bílé barvě. Jednak ze zvědavosti, ale taky kvůli tomu prostoru doma. No a taky proto, že byl dostupný. Dostal jméno Tonda. Znám dva Antoníny, oba jsou truhláři a oba mezci. Tak proto Tonda.

Já a koloběžková komunita

Už po návratu z ČR, kdy jsem se na koloběžku poprvé postavil, jsem našel na Facebooku komunitu Koloběžky CZ. S obavami, že to budou podobní rozkastovaní magoři, jako v jiných skupinách jsem se přihlásil. A ouha, oni to jsou fakt magoři, ale v úplně jiném smyslu slova. Výborná parta lidí vzájemně se hecující k dalším výkonům, kde se člověk nemusí bát na cokoliv zeptat, když neví, neumí, nerozumí. I tahle komunita mi moc pomohla. Spolu s komunitou jsem poznal i Figi. Holčinu těžce nemocnou, válčící s rakovinou ale neustále nabitou energií a optimismem. A konečně i mě došlo – občas mám sakra dlouhé vedení – že ty moje problémy jsou nicotný oproti tomu, co si prožívá ona. A stejně jako mnoho dalších nejen z téhle komunity jsem jí moc držel palce, aby svůj boj vyhrála.

 Stejně jako koloběžka pomohla mě, rozhodl jsem se já, že pomůžu koloběhu. Nezbytná porada s tátou, podpora od Markéty a v říjnu jsem se stal majitelem VAT ID. Kamarád mi udělal logo, název vznikl ze zkratek jména, další navrhnul nášivky na mikinu a protože má i vyšívací stroj, udělal mi jednu na zkoušku. Začal jsem mít pocit, že se i daří…
 Už pár týdnů jsem Irsko brázdil na Toníkovi a pořídil jsem koloběžku i pro nejstaršího syna Matěje. I ten si koloběžku oblíbil, najednou byl ve škole středem pozornosti. Koloběžky totiž v Irsku nejsou, takže tu platíme za exoty.  A přišel další významný okamžik, se svou dnes už bývalou ženou jsme si najednou mohli normálně a bez hádek promluvit. I jí se koloběžka zalíbila, vyzkoušela a nakonec mě poprosila o pomoc při výběru a následné koupi. Komunita kolem koloběžek má dalšího beznadějně lapeného jedince.

 A co dál?

 Jednoduchá otázka, na kterou se jen těžko odpovídá. Prvním počinem do budoucnosti byla registrace na Masaryk Run 2017. Nechal jsem se přemluvit a s odstupem času vím, že to byl správný krok. Rád bych absolvoval Přejezd Republiky a zkusil závod na 24h nonstop. Klasické závody mě moc nelákají, vůbec nejsem závodní typ. Navíc některé zdravotní problémy stále přetrvávají. Co mě ale baví, jsou dálkové jízdy a akce, kdy člověk musí překonat sám sebe. Takové akce jsou do budoucna mým cílem, stejně jako propagace koloběhu tady v IRL. To ostatní nechávám plynout… 

Závěrem

P.S: Jestli máte pocit, že to jsou jen bezduché slátaniny, klidně tenhle canc pusťte z hlavy. Ani vlastně nevím, co jsem tím chtěl říct. Možná jen vzkázat těm, kteří tápou a neví, kteří se sami momentálně potápí až na dno a ze své situace nevidí východisko, že všechno má svůj čas. Nebo že je tady bezva parta lidí a sport, který opravdu stojí za to. Sport, který vás při prvním odrazu vrátí do dětských let stejně, jako tam vrátil mě a spoustu jiných. A že i vám může pomoct, stačí jen udělat jeden krok, odraz…
A možná jsem jen té skvělé komunitě kolem koloběžek chtěl říct prosté Díky. Děkuji že tu jste, moc jste mi pomohli...