19.11.2018

Kolem světa na koloběžce - jaká je vlastně Čína?

Honza Vlášek Cesta kolem světa
Blandine je již téměř dva roky na cestě kolem světa na koloběžce. Jaká je podle ní Čína?

Blandine je na cestě kolem světa téměř dva roky. Nyní je v Thajsku, ale my se pojďme nejprve vrátit do Číny. Mnoho toho naleznete na Facebooku la Trottineuse, ale mě zajímalo především to, jak to v Číně vypadá. Přeci jen je to země mnoha rozdílů, rudá se tu mísí s kapitalistickými tendencemi, do toho tibetští mnichové a celá ta oblast „o které se nemluví.“ 

Na Blandine jsem měl tedy jedinou otázku. Jaké to bylo projet Čínu, jak se tam člověk cítí a jak vlastně současný svět ovlivňuje ta nejmenší zákoutí Číny, která navštívila? 

A co na to Blandine? 

No, možná by otázka měla znít, jak Čína ovlivňuje současný svět!

To je spíš vtip. Nicméně z toho, co jsem mohla během těch tří měsíců strávených v Číně vidět (byla jsem hlavně na západě a jihu Číny, což jsou oblasti, které v průběhu dějin formovaly Čínu jako impérium), kapitalismus ovlivňuje tato místa asi stejně jako kdekoliv jinde ve světě.

Dokonce bych řekla, že to vypadá jako laboratoř, kde jsou některé z typických znaků moderního světa úplně jakoby maximalizovány. Takže v Číně můžete pochopit, co se ve světě vlastně děje, nebo bude dít.

Proto, když jsem cokoliv psala o Číně, nebyla jsem ani tak kritická k Číně jako takové, ale jako vždy jsem kritizovala hlavně současnou chamtivost světa a mechanismy, které svět ovládají. Komunismus a socialismus se dnes zdají být pouze jinými stránkami kapitalismu. Když se totiž podíváme na to, jak to ve světe globálně funguje – oběh zboží a kapitálu mezi zeměmi, které jsou „liberální“ (třeba USA) a zeměmi, které jsou „ochranářské“ (třeba Japonsko), tak stejně jsou obě tyto strany součástí dohody – kapitalismus potřebuje ochranu a kontrolu a kontrolované ekonomiky potřebují svobodný trh. 

Ohledně toho, co se v Číně děje, bych zdůraznila asi tak tři věci: technický rozvoj, rychlost, ve které se rozvoj odehrává, a infrastrukturu, která je motorem toho všeho. To můžeme ostatně pozorovat i v dalších zemích.

Jenže Čína je velký hráč a chytrý hráč. Cítila jsem se tam jako třeba v Turecku nebo Iránu. Tam všude cítíte jak je země bohatá pokud jde o její historii, tradici, zdroje, jak moc se může spolehnout na sebe. Je to těžké popsat, ale tak nějak cítíte, jestli je země právě pod vlivem sousedních států nebo jiného „impéria“, nebo zda má stále v sobě pozůstatky silné staré nezávislosti, přestože se nachází ve složité mezinárodní situaci. 

Ta „neobjevená místa“ nejsou již neobjevená. Silnice a dálnice vznikají v Číně velmi rychle. Střední třída pospíchá svými novými SUV 4x4, které je dostanou v případě, že silnice náhodou schází, kamkoliv. Silnice, ale většinou neschází. Skvělý asfalt naleznete i v těch nejdivočejších oblastech. 

Z Golmudu vede do Tibetské vysočiny cesta, kterou se pokouší lidé projet, přestože je na ní checkpoint, o kterém se ví, že je nepustí dále do Tibetu. Také jsem to zkusila a samozřejmě mě nepustili dál.

Opravdu jsem se chtěla ale dostat tam nahoru až do Yushu a po chvíli hledání jsem zjistila, že o nějakých 300 km dál na východ byla postavena zbrusu nová dálnice vedoucí do hor. Není na Google mapách – Čína prostě staví všude a velmi rychle. Jela jsem nejdříve po staré cestě, dokud se z ní nestala prašná a hodně nesjízdná stezka, a tu jsem pak vyměnila za zakázanou dálnici, kterou ale stejně jezdí všichni. 

Pak třeba auta. Někde od Střední Asie si to na silnici zrovna neužívám. V jakékoliv zemi na světě je samozřejmě nebezpečné se pohybovat na silnici na kole, pěšky nebo na koloběžce, ale v Číně (a teď třeba v Laosu také) mají auta nad jakýmkoliv jiným dopravním prostředkem nadvládu. Musíte pořád dávat pozor, třeba i na přechodu pro chodce. Auto vám nikdy nedá přednost. Je to prostě hodně nebezpečné.

 A pak telefony. Telefon je dnes samozřejmostí pro naprostou většinu populace, ale nikde jinde jsem je neviděla v takové míře jako v Číně, a to napříč všemi vrstvami společnosti. Velké smartphony v rukách každého mnicha nebo živořícího venkovana…

Když mluvíme o tom, co je stejné a co rozdílné v jednotlivých kulturách, někdy se mě lidé ptají, zda se u lidí setkávám s východní (orientální) mentalitou a zvyky, které si my ze západu představujeme poněkud jinak, než jak vypadají ve skutečnosti. Samozřejmě jsou zde specifika kulturního dědictví, ale když budeme mluvit o rozdílech mezi lidmi samotnými, jsem vždy opatrná.

 Mohu říci, že nějaké rozdíly tam jsou. Třeba to, jak lidé mimicky ukazují, že jedí, když mi nabízejí jídlo (ve východní Asii je to třeba takové gesto, jako když vezmete rýži a vyhodíte ji z hrnce), jak lidé počítají na prstech (trochu vás znejistí, když vám Asiaté ukazují počet prstů, který nekoresponduje s naším klasickým římským počítáním), jak zvládají „diplomacii“ a řešení problémů. Zdá se vám, že třeba chodí pořád kolem horké kaše a že je jim to fuk, ale nakonec zjistíte, že vše zvládli tak, jak měli, nebo vám třeba řekli NE bez toho, aby vyslovili to slovo.

Myslím, že s Čínou ještě nejsem hotová. Nebo alespoň doufám. Je to jedna z těch zemí, impérium s tolika kontrasty – příroda, lidé, kultura. Je to fascinující. Čína je opravdu jako obrovský drak zobrazující lákavé obrazy – nemůžete se jich nabažit, ale současně vás může v sekundě roztrhnout svými pařáty vejpůl. Obrovská bestie, stará, moudrá a nepředvídatelná. Musíte být hodně obezřetní, když se kolem ní pohybujete.

Mé zážitky jsou možná poznamenány tím, kudy jsem projela (extrémní podmínky jako pouště, vysokohorské prostředí apod.). Chci proto Čínu navštívit znovu a opravdu doufám , že k tomu dostanu příležitost.