22.12.2023

Kdo si umí hrát, stárnout nemá čas, a kdo by nechtěl žít...

Honza Vlášek Honza Vlášek - Blog
Vážení přátelé, zase po roce je tu čas Vánoc a s ním, jako každý rok, poslední příspěvek sezony. Letos ani ne moc koloběžkový, ale to vadí pramálo.

Zas toulal by ses Foglarovým rájem

„Co přesně sháníte?“ Zhruba semdesátiletý bělovousý pán přátelsky mžourá zpoza brýlí. Pozoruje mě už pár minut. Prohlížím totiž zas a znovu nekonečný pult jeho stánku, který stojí na louce tábořiště v Pikovicích na levém břehu Sázavy. Koná se tu právě třicátý ročník festivalu Trampské Pikovice.

„Hry Jaroslava Foglara. Nemáte?“

Pán se soucitně usměje: „Ty vyšly naposledy někdy před pětadvaceti lety, ty už nedostanete. Ale zkuste Hry v přírodě od Miloše Zapletala, který vlastně dal ono poslední vydání dohromady.“

Inu dobrá. Přihodím k tomu ještě komiksové vydání Stínadelské trilogie kreslené Markem Čermákem a knihu popisující historii woodcraftu. Foglarovky jsou ve stánku snad všechny. I Tleskač, kterého tedy vlastně Foglar nenapsal. „Četl jsem úplně všechno a mnohé několikrát,“ vykládá nadšený prodavač,“ jen Tleskač mi leží na stolku a ne a ne se do něj pustit. Bojím se, že to nebude ono.“

„Tak to se nebojte, je to výborný. Mladej u toho skoro nedýchal,“ konejším pána, protože ta kniha z pera Davida Jana Žáka je opravdu parádní.

„A kolik mu je?“

„No šest let.“

„Tak to je dobře. To je dobře, že to pořád ještě děti zajímá,“ usměje se chlapík a vypadá skoro až dojatě. Podíváme se na sebe, a přestože nás dělí možná víc než třicet let, je jasné, že si rozumíme.

Já budu Grizzly

Deset dnů před pikovickým hudebním festivalem jsem se protloukal se třemi kluky Posázavím. Je jim dohromady třiadvacet let, tedy zhruba o patnáct méně než mě, nejmladšímu šest, nejstaršímu devět. Většinou jezdíme ještě s Tlapisem, ale letos jsme se časově nějak nedali dohromady, a vyrazil jsem s dětmi sám.

„Ježišmarjá kluci, dyť vy nejste přes ty bágly vidět!“ paní pokladní na hradě v Ledči nad Sázavou spíná ruce a ukazuje nám místo u zdi pod velkou kresbou Rychlých šípů. „Bágly si nechte tam a cestou zpátky si nezapomeňte vzít obrázky s ježkem v kleci.“

„Tati, tati honem, támhle je Široko!“ synátor mě táhne za rukáv do části muzea Jaroslava Foglara, která je věnována Rychlým šípům. Vypadá to tu jako ve Stínadlech. „Tak běžte, snad se nebojíte…“ Kluci se pomalu sunou po schodech šedivou uličkou a vypadají, že jim není do zpěvu. „Hele, hele, to vypadá jako Tleskačova kůlna. A tamhle je vlajka Rychlých šípů!“ křičí jeden přes druhého.

Z klubovny Hochů od Bobří řeky je pak musím vyhánět skoro násilím. Na všechny ty lístečky, fáborky, papírové míče, totemy a stovky dalších potřeb pro klukovské hry by se dokázali dívat věčnost.

„Já budu Grizzly, protože ten je nejsilnější!“ hlásí synovec Toník, čímž způsobí melu, protože Grizzlym, jedním z členů Hochů od Bobří řeky, by chtěl být každý. Rozumně se nakonec naštěstí dohodneme, že každý získá své jméno podle toho, co na výpravě dokáže. To už nás ale veze Posázavský pacifik z Ledče na východ a za hodinku si to vandrujeme krajem, ve kterém se psala podstatná část foglarovské historie.

„A oni na tom voru dopluli až sem?“ ptají se kluci a myslí jednu z kapitol Hochů od Bobří řeky, kde si hoši v čele s Rikitanem postavili vor a vypluli proti proudu řeky. Přeskakují přitom na začátku stvořidelských peřejí z kamene na kámen, až Toník zahučí v Sázavě až po kolena.

„Tak to máš za sto bodů!“ směju se. Toník právě odstartoval soutěž v nešikovnosti a ujímá se vedení. To však neudrží dlouho, protože než se uložíme ke spánku v jedné ze zátok na Stvořidlech, rozseká se na cestě třikrát nejmladší Honzík (každý pád je za pěkných padesát) a nejstarší Ruda se dvakrát řízne rybičkou při vyřezávání lodí z kůry (co říznutí, to také padesát bodů).

Místo jsme ale našli parádní. Přímo na břehu u peřeje, která po třech dnech dešťů divoce burácí. Brzy plápolá oheň, voní klobásy a kuře na paprice z ešusu. Koukám na kluky, jak pouští lodičky jako smyslu zbavení a… vlastně proč bych se taky nemohl zbavit smyslu, že ano… dokud se nesetmí, lítám s nimi podél břehu a vypouštíme flotily válečných lodí směr Ledeč – Pikovice – Praha – Mělník – Hamburg.

Ruda s Honzíkem jdou spát, jen Toníkovi se ještě nechce. Sedíme spolu u ohně a pálíme klacky. Spát může jít kdykoliv bude chtít, nebo klidně nikdy. Takové je naše zaběhnuté pravidlo. Nad stromy se vyhoupne měsíc v úplňku a zalije Stvořidla bílým světlem.

„Takhle krásnou noc jsem ještě neviděl,“ zívne nakonec a jde za kluky do stanu. A já sedím sám na kameni na břehu, poslouchám to ticho hřmící Sázavy, čekám, jestli na protějším břehu nezabliká Zelená příšera, a je mi krásně.

Jako bych něco v životě zmeškal

Když jsem byl kluk, jezdili jsme každý víkend s rodiči na chalupu k Třeboni. Jako dnes vidím ten šedivý obal kazety Kamínky, kterou táta v autě dokola pouštěl spolu s pár dalšími alby od Nedvědů. Asi mi to tehdy úplně nevadilo, protože si matně vzpomínám, jak si doma v obýváku pouštím gramofonovou desku Dostavník, nebo jak mám nad psacím stolem vypsanou sestavu kapely Tučňáci Michala Tučného. Rychlé šípy a všechny Foglarovky jsem měl nicméně přečtené několikrát a muselo to být ještě před dokončením základky, protože si přesně vybavuji, jak jsem přemýšlel, kdo ze školy by mohl být můj kamarád na život a na smrt. Takový, kterého hledal Jirka Dražan v knize Přístav volá.

Nějaký základ k toulání jsem tedy měl, ale na klasickém vandru jsem až do příchodu dětí vlastně nikdy nebyl. A k Nedvědovkám, Ryvolovkám, Honzovi Vyčítalovi a dalším jsem se vrátil přes americkou country až po nějakých dvaceti letech. Občas zazněly u ohně, o Vánocích jsme zašli s Jardou do Malostranské Besedy na Tonyho Linharta a Pacifiky. Nic víc.

S příchodem dětí se celý ten málem zapomenutý svět znovu otevřel. Schování pod dekou s baterkou proplouváme stránkami stínadelských dobrodružství a stavíme Bobří hráz, na poličkách nejen ježka v kleci a žluté špendlíky, ale také indiánské čelenky a váčky s medicínou, na chalupě zbrojnice plná tomahavků, luků, pušek, pistolí, mečů a rytířských štítů. Za stodolou pevnost Niobara z filmu Vinnetou rudý gentleman stlučená z palet. Každé ráno nad ní zavlaje konfederační vlajka, pro kluky symbol divokého západu. A u pevnosti ohniště, u kterého jsem po dlouhých letech zas vzal do ruky kytaru a kde znějí dlouho do noci písničky, které jsem vlastně nikdy nezapomněl.

A najednou jsem na pikovické louce, na pódiu hraje na banjo třiaosmdesátiletý kreslíř Rychlých šípů Marko Čermák, po něm ze strun Pacifiku, bohužel již bez Tonyho Linharta, zato se stále skvělou Helenou Maršálkovou, zazní třeba Karlínský nábřeží. Je tu i Pavlína Jíšová a další a já sedím ve stínu obrovského reproduktoru, koukám po divácích, kteří si s kapelami pobrukují všechny ty skvělé písničky, a připadá mi, jako bych tu měl být již dřív. Jako bych něco v životě zmeškal.

Pravá jede…

„Hele a víš z čeho je ta větev?“ ptám se Rudy, který ráno odněkud přiběhl s klackem plným jehličí.

„Jedlička?“

„Kdepak…“

„To je jasný, to je borovice!“ hlásí Honzík a vyslouží si tedy přezdívku Kytičkář. Toník je nakonec díky pádu do vody Pirát a Ruda je Mirek, nejobratnější z třinácti Hochů od Bobří řeky.

Sychravé pozdně letní ráno na Stvořidlech rozehříváme čajem a kolem Rodrigovy skály, kde v roce 1942 Jaroslav Foglar uspořádal poslední etapu velké letní táborové hry Alvarez, míříme na konec peřejí, přesedáme na raft a o hodinku později už vyskakujeme ve Sluneční zátoce.

„Tady byl určitě ten totem! A takhle v půlkruhu tu stály stany!“ překřikují se kluci a fotí se na zelené louce, kde se odehrával děj Hochů od Bobří řeky a kam jezdil Jaroslav Foglar se svým oddílem dlouhé roky tábořit. Škoda že louka je dnes soukromá a majitel tu foglarovsky založené vandráky nerad vidí. I tak tu na nás ale dýchne atmosféra romantického dobrodružství.

„Pravá jede! A teď všichni, hop…“ kluci zabírají vší silou, když otáčíme raft proti silnému proudu za malou peřejí pod zříceninou hradu Chřenovice. Nadšení, že se proti proudu prodrali k mýtince na břehu, vyskakují do kopřiv, běží na hrad a hodinku tu bojují klacek proti klacku. Jako středověcí rytíři.

Večer pak v tábořišti u Vlka nemůžu za boha rozdělat oheň; není tu kousek suchého dřeva ani kůry. Naštěstí je tu borec s letlampou, což není zrovna klasická trampská pomůcka, ale pokrok nezastavíš; oheň ostatně rozdělá znamenitě. V noci mě budí rána do celty, vykouknu ven a v táboře stojí liška. Nehybná, ozářená měsícem. Kouká na mě, já na ní, pak sklopí uši a jde čmuchat někam dál. Divočina v srdci Evropy. Škoda, že to nevidí kluci. Dnes spí jak zařezaní.

A kdo by nechtěl žít?

Když se v Pikovicích smráká a rozpálená louka konečně vychladá, zazní ono staré moudro: „… kdo si umí hrát, stárnout nemá čas a kdo by nechtěl žít?“ S kytarou tu sedí Honza Nedvěd se synovcem Františkem a jeho kapelou a dva tisíce lidí hltá každé jeho slovo. Místo zapalovačů jim svítí nad hlavou sice mobily, ale jinak jsou tu všichni. Trampové, vandráci, zálesáci, vojáci, vodáci, woodcrafteři, ale i obyčejní lidé, do kterých byste neřekli, že budou znát slova těch písniček nazpaměť. Třeba pětadvacetiletá holka v Barbie bundičce, kluci v čepicích s nekonečným kšiltem, ani ne desetileté děti, nebo já v plavkách, žabkách a stoletém triku.

Atmosféra je… taková, jakou jsem nikdy nezažil. Jako by se všechna ta dávno ztracená dobrodružství romantických snílků vrátila do myslí všech, kteří podle slov písničky Jižní kříž vzpomínají, jak na studený zemi uměli milovat a spát. Na všechny ty vandry, ohně, lásky, nebo tátu obracejícího v autě kazety. Lidé potichu zpívají a celé řadě se lesknou v očích slzy. Včetně mě.

V životě jsem se setkal s názory, že je to celé jenom kýč. Že všechny ty písničky nemají nic společného se současným světem. Že Mayovky už děti nezajímají a Foglarovky jsou pro ně nečitelné. Že jim v zajetí dnešního digitálního života nerozumí. Nebudu nikomu vyvracet jeho přesvědčení, ale jisté je jedno. Když jsme se třetího dne vraceli s klukama Posázavským pacifikem zpět do Ledče, pustil nás mašinfíra do kabiny. Pražce duněly stejně jako před sto lety a klukům (i mně) zářily oči. Cestou autem domů jsem pak pustil Albatros od Nedvědů:

 „Chraňte tu nádheru, vy romantičtí blázni,

 už pro to věčný mládí,

ten, kdo si umí hrát, ten stárnout nemá čas,
a kdo by nechtěl žít?“

Když skončila, bylo v autě hrobové ticho. A pak se zezadu ozvalo: „To je ta nejhezčí písnička, kterou jsem kdy slyšel…“

___

Mějte krásné Vánoce a závěrem, stejně jako každý rok, písnička, která mě tento rok provázela. Asi tušíte, jaká to je: