Jako úvodní fotku jsem zvolil fotku, která je dosti vypovídající . Je na ní vyčerpaný Lukáš. Unavený a má toho plné zuby. Vážení přátelé, i když se to nezdá a z fotek, které často postujeme na internet, kde se radostí smějeme a číší radost, stojí dost námahy a sil. Možná to zní jako klišé, ale je tomu tak.
Představte si, že se rozhodnete skončit v práci, sbalit si uzlík věcí, v našem případě dvě brašny, vystoupit z komfortní zóny a ještě k tomu si zvolit jako dopravní prostředek koloběžku, na které z nás nekteří, jezdili tak před dvaceti lety.
Jistě, jde o naší svobodnou volbu něco dokázat, a taky poznat. Ale jak to vlastně ve skutečnosti vypadá? Snažil jsem se vypsat aspoň něco do pár bodů.
Začněme pěkně od začátku.
Čas
Vstáváme pravidelně v šest hodin ráno. Ano čtete správně. Né že bychom tak rádi vstávali, ale musíme, protože jakmile tady v centrální americe padne ručička na půl devátou, na teploměru se rtuť vyšplhá na 32 stupňů. Leckdo by si řekl, ale to je přece příjemný ne? Do jisté míry ano, ale ne, když jedete na koloběžce s narvanou bagáží a máte před sebou třeba 50km. Pro úplný pořádek. Naše koloběžky samotné váží 8kg, s bagážema ve kterých máme věci, koloběžky váží 25kg v průměru. Každý si veze to, co nutně potřebuje a tak odhaduji, že taková Michalova zátěž je aspoň 35kg :)) Čím dřív vyjedeme, tím líp pro nás. A věřte, že v pravé poledne, kdy na teploměru je takových 35stupňů a nikde žádnej stín, se jede hodně stěžka. Navíc slunce tu zapadá v šest večer.
Silnice
Co vám budu říkat, v některých státech jsou silnice krásně uhlazené a jede se krásně, do momentu, když se zrovna kocháte krásnou krajinou a říkáte si, jaká to je paráda, jak se hezky odrážíte a najednou se 20cm od vás prožene kamion. Vy to vůbec nečekáte, a máte co dělat se udržet na koloběžce, div se nepo..protože jste se tak lekli, že srdce málem skončilo v žaludku. Někteří řidiči tady, se s tím nepářou a je to prostě i o holej zadek, a když píšu že o holej, tak to myslím vážně.
Pak je další druh silnice a to je ta ve špatném stavu. Drolí se, všude samej kámen, nebo štěrk, prach, prostě taková klasická polňačka s výmoly. Takže si představte, jak to s váma hopsá, drncá, no a kolem vás se prožene zase kamion, nebo jiné čtyřkolové stvoření, které s vámi nemá žádné slitování.
Když se to celé, ale zkombinuje, může z toho vzniknout zajímavá silnice, která se různě stáčí, drncá, pak jedete z kopce dolů, a zase to tlačíte nahoru, jedete zase dolů, a zase nahoru, tlačíte svoje 25kg závaží a do toho to teplo, prach, propocenej, špinavej, protože jste mezi tím stihli spadnout minimálně jednou z koloběžky, přijdete si jak blbec a říkáte si, do čeho jsem se to vůbec pustil. Možná trochu přeháním, vlastně ani ne, je to krutá realita, kterou zažíváme dnes a denně.
Voda
Vody není nikdy dost. Tady prostě ne. Pakliže jsou tu tak obrovská vedra, musíte prostě pít. Takže kromě toho, že naše koloběžky s bagáží váží 25kg, musíme přičíst k tomu další 3kg, protože každý z nás si veze v pet láhvích 3l vody, která cestou stejně zteplá a nebo prostě dojde. Mě už došla. Nejednou. Musím poděkovat benzinkám, že v tomto případě pro nás fungují, jako oázy. A když nejsou benzínky …ještě tu jsou prodavači postávající u krajnice a lákají vás na ledově chlazené nápoje, pokřikujíc, jak kdybyste jeli Tour de France, a když nejsou prodavači ..jsou tu palmy a na nich kokosy.
Kde dneska přespíme?
Pomalu se dostáváme do finále. Toto je totiž otázka, kterou si klademe každý den. My sice víme, že máme nějaký cíl. Město, vesnici, nebo prostě něco, kde je pár baráčků, ale už nevíme, jestli tam opravdu dojedeme a kde tam budeme spát. Ano, spravidelností tam kam jedeme, většinou dojedeme, ale co pak? A tak pak dochází k těm situacím, kdy třeba spíme někde u řeky, kolem nás se pasou krávy, koně, a celá vesnice se na vás chodí koukat, cože to je za lidi, co se zrovna rozhodli okupovat území jejich prádelny. Někdy přespíme u hasičů, někdy v červeném kříži, někdy na fotbalovém hřišti, a taky v opuštěné škole, nebo za výlohou místní restaurace, nebo před hudebním klubem, v zemědělském družstvu, na střeše soukromého baráčku. Zkrátka dá se přespat všude..záleží na koho natrefíme a jak moc vypadáme unaveně. Jedno je ale jisté. My nikdy nevíme, kde ten den budeme spát, ale vždy se nám každý den podaří někde sehnat nocleh, nebo místo na bezpečné přespání aniž bychom museli za to platit.
Bezpečnost
Pokud jsem psal, že přespání je vždy na bezpečném místě, není to zcela tak pravda, přespání na jedné z místních pláží se mi krutě vymstilo. Ano, pokud si nebudete dávat dostatečně velký pozor jako já, můžete se probudit jen v plavkách a tričku a to je v podstatě vše co vám taky zbyde. Centrální amerika, ač se to nezdá, je nebezpečná. Organizovaný zločin tu bezpečně funguje. Skoro každý den jsme varováni, tam nejezděte, nebo vyhněte se tomu a tomu. A konec konců, za celou dobu jsme měli štěstí na dobré lidi, kteří nám buď poradili, nebo pomohli.
Psi
Ano, čtete taky správně. Psi. Jedete si silnicí, před vámi malá víska. A najednou se na vás vrhne pes..běží za váma, štěká, a je vidět, že by se do vás rád zakousl. Zbavíte se jednoho a najednou proti vám stojí další a další a další. Tady to je jinej level. Do teď nevíme proč, ale tady ty hafani jsou hodně nepříjemný. Stali se situace kdy za náma běželo kvarteto psů. Docela komedie, když si představíte tu scénu, jak jede šest kolobezkařů a za nima krvežíznivé bestie co je nahání přes celou vesnici. Už máme ale fígl jak se jich zbavit. Jednoduše. Zastavíte. A na toho psa zařvete…co děláš !:)) Pes najednou stáhne ocas a mizí. Horší je, když těch psů je víc. To Michal, tenhle náš osvědčený trik ještě nepochopil a tak lze často spatřit jak jediný z nás peláší co to jde a za ním smečka psů a my v klidu stojíme. Když na Michala řvu, zastav a zařvi na toho psa..Michal s klidem řekne..já jsem rychlejší neviděls. Dostávám z jeho klidné odpovědi pomalu infarkt
Jaké je cestování v šesti lidech?
Cestování v šesti lidech je prostě a jednoduše masakr. Nejvíc si tohle říkám v momentě, kdy jsem od šesti hodin vzhůru. Vím, že přede mnou je 50km cesta. Budim ostatní, aby se v sedm vyjelo. Když už je půl sedmé a nic se neděje, jsem lehce nervózní, přeslapuju. Je sedmá hodina, Lukáš se Sany jsou poctivci a jsou ready přesně v sedm. Michal, pro jistotu vstává v pět ráno. Doteď nechápu proč. On si udělá kolem sebe takovou hromadu bordelu a pak to prostě od pěti od rána uklízí. Prý v tom má svůj systém :)) Pravidelně jsem si zvykl na jeho ranní čelovku a šustění igelitkama. Ale on je vzhůru v pět ráno i když se nikam nejede. Nechápu to :)))
Pak je tu další extrém : Tomáš s Káťou. Vážení přátelé, tohle je oříšek. Když už jsou čtyři lidi připraveni přesně na sedmou hodinu, že se jede, smutně se musím dívat s pravidelností na stan, který ještě stojí a v něm stále leží ti dva. Chápete? Ti dva ještě spí !! A když nespí a čirou náhodou vstanou aspoň na půl sedmou, mohu vás ujistit, že dřív jak v osm prostě nevyjedou. Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že čím dřív vstaneš, tím líp pro tebe. Představte si, jak poctivě vstanete na šestou a jste připraveni na sedmou. Najednou to prostě někdo nedodrží a vy jste naštvaný a já, jelikož jsem hlava temperamentí a někdy i v tomto případě cholericky náladová ..mám s tím problém. No tak už se kolikrát stalo, že jsme nečekali, a ujeli jim. Po dvou hodinách nás Tomáš dohání s úsměvem na rtech …a říká něco o tom jakej je hicák. To už pěnim.
První měsíc jsem byl permanentně naštvaný, druhý měsíc ještě víc, a teď? Postupem času člověk otupí a musí to prostě brát s rezervou.. Prostě někoho dřív jak v sedm hodin ráno z postele nevykopete i kdybyste měli hrozit, že do stanu najedete bagrem.
Cestování na kolobežce není žádná sranda. Pro toho, kdo se nerad valí ve špíně, bojí se všelijakých brouků, neví kde ten den bude spát, nebo co bude zrovna jíst, tohle prostě není. A věřte, že cestování s batůžkem na zádech přináší nemalé výhody.
Máme za sebou už hodně. Dokázali jsme se prostě dostat z Mexika až sem. Považuji to za týmový úspěch. Čeká nás teď to nejtěžší… Přesun do Jižní Ameriky, kde jsou Andy, velký řeky, ještě větší brouci, a ještě větší šílenci na silnicích. A taky zima.
A proč to píšu? To jen, aby jste věděli , že za těmi úsměvy, je kus velké dřiny. Ale stojí to za to.
